Moravská filharmonie zahajovala českou hudbou

Moravská filharmonie Olomouc vstoupila do své osmašedesáté koncertní sezóny. Letošní vstup však sliboval výjimečnost. A to hned z několika důvodů. Zahajovací koncert, byl věnován 440. výročí Univerzity Palackého v Olomouci. V této souvislosti byla do programu zařazena díla dvou významných současných autorů, kteří jsou s univerzitou úzce spjati – Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, jenž jsou oba členy Katedry hudební výchovy Pedagogické fakultě UP. Program koncertu tak tvořila vzácná, ryze česká mozaika složená ze soudobých děl těchto olomouckých skladatelů, doplněná díly autorů navýsost tradičních – Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. O výjimečnosti této dramaturgie svědčila i atmosféra prosycená napjatým očekáváním ve zcela zaplněné Redutě.  

Koncert otevřelo Smetanovo Scherzo z Triumfální symfonie E dur . Orchestru vedenému taktovkou Petra Vronského se nedalo nic zásadního vytknout, přesto byla ve hře znát určitá opatrnost. Po opadnutí úvodní nervozity však mělo to nejlepší teprve přijít. Jak Hanzlíkova Malá svita z opery Křídla a propast , tak rovněž Zouharova Blízká setkání zběsilostí srdce tvořily zcela jistě nejemotivnější část celého večera. Hudbu obou skladatelů nejvíce spojuje právě důrazný apel na posluchačovy emoce, které vyvolávají především brilantní kontrasty vrcholných gradačních míst a následně prudkého ztišení.  V případě zmíněného Zouharova díla je třeba vyzdvihnout výkon klavírní sólistky Sáry Žalčíkové , která zaujala nejen svou nekonvenční róbou, ale především svým výkonem. Její technicky dokonalý způsob hry nepostrádá i ve virtuózních pasážích potřebnou dávku empatie, jež však místy zanikala vinou orchestru, který ji příliš přehlušoval. Díla olomouckých skladatelů se dočkala jednoznačně nejbouřlivějšího ohlasu, který ještě umocnila přítomnost obou autorů.

Druhá část koncertu patřila Dvořákově Symfonii č. 8 G dur . To, že tato skladba tvoří pevnou součást repertoáru a že ji mají orchestr i dirigent takzvaně „v krvi“, bylo znát jak ze způsobu hry orchestru, tak i z jistého vedení Petra Vronského. Symfonie působila ve všech částech vyrovnaně a byla důstojným završením celého programu.

Celkový dojem z tohoto jedinečného večera lze přirovnat k řece, jejíž břehy tvořili klasičtí mistři, Smetana a Dvořák, svírajíce pevně rozbouřené a strhující proudy tónů olomouckých skladatelů. Ten, kdo se tímto proudem nechal unášet, nemohl odejít zklamán.    

Marta Kerlínová

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější