Moravská filharmonie se loučila se sezónou Mahlerem

Závěr své již devětašedesáté koncertní sezóny Moravské filharmonie Olomouc patřil Gustavu Mahlerovi. Mahlerovský večer, jak byl poslední koncert sezóny nazván, lze vnímat jako poctu velkému hudebníkovi, který jako teprve třiadvacetiletý působil právě v Olomouci jako dirigent orchestru německého městského divadla (dnešního Moravského divadla). Koncert však sliboval výjimečnost nejen svým programovým zacílením, ale také ojedinělým interpretačním obsazením. Dirigentské role se pro tento večer ujal hostující Gudni A. Emilsson. Tento původem islandský dirigent spolupracující s několika českými i moravskými orchestry vnesl do zvuku orchestru nové oživující syrovější vyznění.

Večer byl zahájen Mahlerovým písňovým cyklem Kindertotenlieder,tedy Písně o mrtvých dětech. Hudbu k písním plných hluboké bolesti a sklíčenosti na texty německého básníka Friedricha Rückerta napsal Mahler v letech 1901‑1904, paradoxně ve svém nejšťastnějším životním období. Jako by to ovšem byla jakási neblahá předzvěst pozdějšího úmrtí Mahlerovy čtyřleté dcery. Interpretace se pro tento večer chopila sólistka Moravského divadla v Olomouci, Barbora Martínková Polášková. Její osobitá temně sametová barva hlasu skvěle korespondovala s charakterem hudby i textů podpořeným rovněž výjimečným citem pro vystihnutí nálady a emočního rozpoložení jednotlivých písní. Díky těmto nesporným interpretačními schopnostem i síle své osobnosti a umění vtáhnout diváky do potleskem nepřerušovaného hudebního proudu se zpěvačce v závěru dostalo zaslouženého bouřlivého potlesku.

Druhá část koncertu patřila Mahlerově Symfonii č. 5 cis moll. Tato symfonie vzniklá během let 1901 a 1902 v Mahlerově letním sídle nedaleko rakouského Klagenfurtu u jezera Wörthersee má nezvyklých pět vět rozčleněných do tří částí. Je třeba vyzdvihnout technicky dobře zvládnuté sólo trubky nesoucí hlavní téma v úvodu první části. Ve spolupráci orchestru s dirigentem byla znát mírná nejistota pramenící patrně z nedostatečné sehranosti, jež se v některých částech projevovala určitou nevyrovnaností a vzájemným rozcházením se. I přesto však bylo toto Mahlerovo monumentální dílo důstojným a velkolepým zakončením celého večera i uplynulé sezóny.

Gustav Mahler kdysi řekl, že: „Symfonie je jako svět – musí obsáhnout úplně vše.“ Troufám si domnívat se, že dle tohoto kritéria by pro něj byl průběh večera věnovaného jeho dílům velmi uspokojivým.