Ve čtvrtek 24. srpna jsem horkým večerem mířil do Českého Krumlova, abych poprvé zažil atmosféru otáčivého hlediště. Na programu byl všemi chválený Händelův Mesiáš, režírovaný Tomášem Pilařem, s nímž jsem měl tu čest spolupracovat v Plzni na Monteverdiho Orfeovi a jehož režijní práci sleduji a obdivuji. Zdálo se mi, že lepší program na čtvrteční večer pozvolna odcházejícího léta lze jen těžko vymyslet. Zdání občas klame. Ale popořádku.
Český Krumlov se s turisty nemazlí. Poté, co se nakonec dozvíte, že vstup do zahrady je úplně jinde a učiníte druhé kolo kolem zahrady, protože nikde není žádná směrovka, zaplatíte za vstupenky, parkoviště, program a toalety, samozřejmě. Nestihnete tak úvod pana režiséra, ale stačíte si přečíst, že příběh Mesiáše bude také podobenstvím o životě barokního hudbymilce Josefa Adama Schwarzenberga. V programu najdete tři úvodní slova o Händelově díle a dvě úvodní slova o šlechtici. Zahrada potemní a divadlo symbolů může začít.
Tvůrci se pokusili vyřešit akustické problémy volného prostoru tím, že v rámci představení sólisté zpívají na scéně do mikroportů, orchestr a externě najatý „barokní“ sbor je mimo scénu a jeho snaha je reprodukována do prostoru kolem. Na scéně dále účinkuje sbor Jihočeského divadla, který se na několik velkolepých sborových kousků přidá k „barokářům“, balet téže opery, dětský balet, a ještě několik osob, které ztvárňují různé postavy obou paralelních dějů, tedy příběhu Spasitele a krumlovského knížete. Synchronizaci mezi částí za scénou a na scéně řeší obrazovky nad hledištěm, na kterých je snímán dirigující David Švec. Otáčivé hlediště si představte jako jednu hodně strmou tribunu, kterou obklopují v podstatě 4 kompletní scénické prostory, mezi nimiž se může tribuna v různých rychlostech otáčet. Po několika otočeních pár výše sedících diváků odešlo, zřejmě kvůli závrati.
První kámen úrazu si uvědomíte hned po několika sekundách. Zvuk přenášený do prostoru má v různých polohách tribuny odlišnou intenzitu, místy se tříští dvě zvukové stopy z různých reproduktorů. V tu chvíli ze srdce zadoufáte, že provedení nebude kompletní, protože vydržet dvě a půl hodiny nekvalitního zvuku by bylo za trest. Nebojte se, kompletní to naštěstí není. Podle neznámého vzorce tvůrci vypustili asi 10 čísel ikonického díla. Přeskočena je krásná altová árie z úvodu („But who may abide the day of his coming“) a poměrně dlouhá část třetího dílu.
Druhé úskalí se objeví vzápětí, sólisté se často odchylují od tempa orchestru za scénou. Rychlejší árie či pasáže tak protrpíte, protože se modlíte, aby ten vzdálený orchestr a ten ubohý sólista před vámi našli společnou tempovou řeč. Když už jsme u sólistů, je nutné férově přiznat, že mají všichni téměř neřešitelnou úlohu, ale každý z nich se s ní vypořádává s různým úspěchem. Rytmicky suverénně působí zejména sopranistka Markéta Klaudová. Recenzent musí smeknout klobouk před tím, jak se vypořádala s árií „Rejoice“, která je v otázce souhry na dálku snad nejtěžší. Nicméně její hlasový projev a řešení konkrétních situací už je daleko za hranou poučené barokní interpretace. V kontextu ostatních to je spíše drobnost, ale větší kázeň při nájezdech na tóny a romanticky pojatých figurách by jistě Händelovi slušela lépe. Altistka Michaela Zajmi zvládá koloratury o poznání hůř. Navíc zbytečně na hlas tlačí a v hrudním rejstříku se dostává často za hranici vkusu. A to přesto, že má mikroport, který by odlehčenou verzi interpretace bez problémů unesl. Tenorista Marek Žihla disponuje pěkným měkkým hlasem, ale na rychlé Händelovy koloratury vůbec není připraven. Hned v první slavné árii nestíhá Švecovo tempo a už na počátku srazí celé představení o úroveň níž. V emotivní árii „Thou shall dash them“ pak ve vyšších polohách bez skrupulí volí měkký falset, který je zcela v rozporu s drtivou silou, kterou zde chtěl Händel vyjádřit. Basista Roman Hoza nejlépe zvládá pomalý recitativ „For behold“ a árii „The people that walked in darkness“. Tato pasáž patří mezi hudební vrcholy večera. Ostatní dvě árie a recitativ, všechny spíše rychlé, však i u něj trpí nepřesnostmi v souhře. A také se místy ukazuje, že Händel psal basový part Mesiáše pro trochu hlubší hlas, než jakým Roman disponuje.
Třetí úskalí souvisí s faktem, že k mé smůle znám Mesiáše téměř nazpaměť, navíc znám i hlasy kolegů zpěváků, kteří zpívali ve sboru kdesi za scénou. Basovou skupinu sboru táhl Martin Vacula, v rychlejších pasážích byl naprosto dominantní (rozuměj téměř sám). V tenorové skupině citelně chyběla jistota absentujícího Ondřeje Holuba, který by mimochodem sólový part zazpíval o třídu lépe než Marek Žihla. Altová skupina byla spíše nevýrazná a v sopránu panovala často odlišná intonační či rytmická představa. Celkově působil sbor spíše rozpačitě, což bylo zřejmě podpořeno i akustickým řešením představení. Když se ve vrcholných pasážích přidal i sbor Českobudějovického divadla, zvukově to situacím prospělo, ale přibylo nepřesností a nebarokních řešení. Celkové hudební pojetí je potřeba spíše pochválit. David Švec sice občas volí zbytečně pomalá tempa, ale jsem přesvědčen, že to je volba z bezpečnostních důvodů, ať už kvůli schopnostem sólistů nebo možnostem souhry. Orchestr hraje dobře a s výjimkou občasných intonačních nepřesností (třeba u prvních houslí, když ve vysoké poloze koncertantně doprovází árii „How beatiful are the feet“) a nebarokní interpretace koncertantních nástrojů (zejména trubky v árii „The trumpet shall sound“) jeho výkon rozhodně neurazí.
Samostatné zamyšlení si zaslouží práce režiséra Tomáše Pilaře. Považuji jej za výborného operního režiséra s výjimečnou vizuální představou. Jeho režijní díla mají obvykle určitou vizuální uhrančivost, která je v naprosté jednotě s vyprávěným příběhem dané opery. A v tom možná tkví i to nejvýznamnější úskalí čtvrtečního večera. Mesiáš není opera a nemá děj, jsou to spíše biblické věty a obrazy, které ale nenesou příběh, tak, jak jej nesou například pašijové texty. A sólové postavy v něm působící jsou vypravěči biblických obrazů bez dějové identity a nenesou tak v áriích tolik potřebné operní emoce. Pilař se tedy pokouší o paralelní příběh, zamíchá do příběhu Spasitele osudy krumlovského šlechtice. Výsledkem je z mého pohledu naprosto roztříštěné a místy bezradné vršení symbolů a davových scén, které jsou buď příliš nesrozumitelné, nebo naopak až příliš popisné. A protože má Pilař k dispozici dva paralelní příběhy, 4 scény, a 150 účinkujících, vršení symbolů a nesmyslných situací v bezdějovém a svým způsobem rozvláčném Mesiáši nebere konce. Snad jen několik příkladů za všechny: skupina dětí si v první části při jednom otočení synchronizovaně pochutnává na růžové cukrové vatě (souvislost s textem či příběhem může být vlastně libovolná), když se pak tribuna tím směrem otočí znovu, děti si na té cukrové vatě ustelou jako na polštáři. Během představení se v zahradě hlemýždím krokem potulují různi muži, jimž ze zad trčí veliká busta jelena jako lovecká trofej. Ano, šlechticův otec byl zastřelen Karlem VI. omylem na lovu, ale tihle jeleni jsou přítomni téměř celý večer. Co symbolizují? Cokoli. Podobně jako spousta dalších režijních propriet. Židé, kteří se vysmívají Ježíšovi, mají v ruce světelné hole jako rytíři Jedi ze ságy Star Wars. Jednou z nich pak pomýlený císař zastřelí otce Schwarzenberga. Spravedlivě musím přiznat, že některé obrazy jsou působivé, některé by při lepším hudebním provedení mohly být i magické, ale tím, že nemají zřejmou souvislost s příběhem, zůstávají jen opulentní povrchní podívanou. Ideální pro letní publikum na letní scéně.
Jeden účinkující mě ujišťoval, že představení bylo poněkud vyčerpané poté, co se tři večery natáčely scény pro Českou televizi. Omlouvám se tedy, jestli jsem zde své kolegy příliš haněl. Ten čtvrteční večer jsem byl velmi rozčarován a je mi líto, že nemohu potvrdit všechny ty chvalozpěvy, kterých je na Facebooku a hudebních webech nepočítaně. Na rozdíl od nich mám pocit, že si tentokrát Tomáš Pilař ukousl příliš velké sousto a že ve svém entusiasmu přecenil možnosti své, možnosti interpretů a koneckonců i otáčivého hlediště. A stvořil tak monstrózní a povrchní kýč. A také mě mrzí, že nedovedu sdílet přístup dvou paní středního věku, které seděly za námi. Jejich zaujaté debaty ohledně zařizování domácnosti a různých kuchařských receptů nenarušil příliš ani začátek představení. Jen po sboru Haleluja, kde si spolu s většinou publika myslely, že je už konec, vydechla jedna k druhé: Ježíš, to je ale krásné…!
