OPAVA
Kde jinde by měli hrát Moniuszkovu operu Halka , když ne v Opavě…? Nejenže je to do Polska co by kamenem dohodil, ale Slezské divadlo je také v posledních letech soustavně a právem známé svou dramaturgickou vynalézavostí a uměleckou ambiciozností. První polská národní opera do tohoto směřování patří. U nás se vlastně vůbec nehraje, i když je to dílo jistě hodné pozoru. Zdaleka totiž nejde jen o nějaký prostonárodní singšpíl. Halku svede šlechtic, ale zavrhne ji. Dívka zešílí a skočí do Visly. Hudba opery (komponované roku 1848 a o deset let později k varšavské premiéře ještě upravené) je svěží i dramatická a zdařile integruje projevy lidové kultury. V opeře je zachycen na svou dobu odvážně pojmenovaný „třídní“ konflikt a v zárodku tedy přítomno velké sociální drama. Není ovšem přece jen tak psychologicky rozvinuto jako u velkých mistrů. Dobový slohový rámec provinčního zakotvení to ani neumožňoval. Opera s tak silným nábojem a s tak tragickou ženskou postavou by mohla být jistě koncipována monumentálněji, a to i co do časového rozsahu. A právě tato disproporce je možná důvodem, proč prosincová opavská inscenace zůstává tak trochu nevyhraněná. Režie Jany Andělové-Pletichové a scéna Martina Víška totiž nepřekryla jakousi starosvětskou krotkost, která asi nutně z našeho pohledu dílo z této doby doprovází a která možné drama poněkud sráží. Příběh takto nemá sílu, která by mohla divákem skutečně otřást. Dirigent Jan Snítil dává ovšem naopak hudbě v rámci možností opavského orchestru razanci, švih a spád, a tak tuto dobovou jednoduchost přece jen trochu upozaďuje. S potěšením zvýraznil kolorit folklorní horalské scény i některá další místa s evidentně národním „naivním“ zakotvením, pro která lze považovat Halku za skutečně jedinečné dílo. Pokud se týká sólistů, při repríze (26. 1.) byly výkony standardní. Podle toho, jak se krátce ukázal v epizodní roli Vesničana tenorista Michal Vojta , musí být jistě vokálně i herecky mnohem jistějším a příjemnějším Jontkem, Halčiným přítelem z hor obžalovávajícím vrchnost, než Alexandr Vovk, který postavu ztvárnil tento večer. Šlechtic Jánuš v podální Zdeňka Kapla nepůsobil příliš vyhraněně. A v titulní roli, solidně zpívané Katarínou Vovkovou , si lze představit heroičtější výkon. Inscenaci lze přesto hodnotit jako zdařilý počin, přinejmenším pro možnost poznat svérázné a základní dílo jiné národní kultury.