neděle, 24. duben 2005

Moniuszkova Halka

Napsal(a) 

OPAVA

Kde jinde by měli hrát Moniuszkovu operu Halka , když ne v Opavě...? Nejenže je to do Polska co by kamenem dohodil, ale Slezské divadlo je také v posledních letech soustavně a právem známé svou dramaturgickou vynalézavostí a uměleckou ambiciozností. První polská národní opera do tohoto směřování patří. U nás se vlastně vůbec nehraje, i když je to dílo jistě hodné pozoru. Zdaleka totiž nejde jen o nějaký prostonárodní singšpíl. Halku svede šlechtic, ale zavrhne ji. Dívka zešílí a skočí do Visly. Hudba opery (komponované roku 1848 a o deset let později k varšavské premiéře ještě upravené) je svěží i dramatická a zdařile integruje projevy lidové kultury. V opeře je zachycen na svou dobu odvážně pojmenovaný "třídní" konflikt a v zárodku tedy přítomno velké sociální drama. Není ovšem přece jen tak psychologicky rozvinuto jako u velkých mistrů. Dobový slohový rámec provinčního zakotvení to ani neumožňoval. Opera s tak silným nábojem a s tak tragickou ženskou postavou by mohla být jistě koncipována monumentálněji, a to i co do časového rozsahu. A právě tato disproporce je možná důvodem, proč prosincová opavská inscenace zůstává tak trochu nevyhraněná. Režie Jany Andělové-Pletichové a scéna Martina Víška totiž nepřekryla jakousi starosvětskou krotkost, která asi nutně z našeho pohledu dílo z této doby doprovází a která možné drama poněkud sráží. Příběh takto nemá sílu, která by mohla divákem skutečně otřást. Dirigent Jan Snítil dává ovšem naopak hudbě v rámci možností opavského orchestru razanci, švih a spád, a tak tuto dobovou jednoduchost přece jen trochu upozaďuje. S potěšením zvýraznil kolorit folklorní horalské scény i některá další místa s evidentně národním "naivním" zakotvením, pro která lze považovat Halku za skutečně jedinečné dílo. Pokud se týká sólistů, při repríze (26. 1.) byly výkony standardní. Podle toho, jak se krátce ukázal v epizodní roli Vesničana tenorista Michal Vojta , musí být jistě vokálně i herecky mnohem jistějším a příjemnějším Jontkem, Halčiným přítelem z hor obžalovávajícím vrchnost, než Alexandr Vovk, který postavu ztvárnil tento večer. Šlechtic Jánuš v podální Zdeňka Kapla nepůsobil příliš vyhraněně. A v titulní roli, solidně zpívané Katarínou Vovkovou , si lze představit heroičtější výkon. Inscenaci lze přesto hodnotit jako zdařilý počin, přinejmenším pro možnost poznat svérázné a základní dílo jiné národní kultury.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.