Mollový večer plný emocí

Každé vystoupení Smetanova tria je pro posluchače zážitkem – a nejinak tomu bylo v pondělí 2. května 2022 ve Dvořákově síni Rudolfina na závěrečném koncertě abonentního Cyklu I Českého spolku pro komorní hudbu. Všichni tři členové Smetanova tria – klavíristka Jitka Čechová, houslista Jan Talich a violoncellista Jan Páleníček – jsou vynikající sólisté, zároveň však také mají jedinečný cit pro komorní hru. Ve stylově pestrém programu, sestaveném ze tří mollových klavírních trií, nabídli hudbu klasicismu, romantismu a dvacátého století.

V úvodu večera zaznělo rané Klavírní trio c moll op. 1, č. 3 Ludwiga van Beethovena. První věta se mi zdála melancholičtější, než jak ji soubor natočil před dvěma lety na svém beethovenovském CD. Spolu s tišší dynamikou, s obdivuhodně vyváženou barevností a s výrazovou elegancí působila tato věta dojmem, jako by se v ní pětadvacetiletý Beethoven vydal na cestu někam k romantismu. Variační pomalou větu interpreti překrásně rozezpívali, přičemž klavír si ve zpěvnosti v ničem nezadal se smyčcovými nástroji. Třetí větu označil Beethoven jako menuet, ale kompozičně se jedná spíš o scherzo než o tanec. A jako scherzo vnímalo tuto větu i Smetanovo trio – hrálo ji vtipně, sršatě a se skvělým odpichem. Finální věta proletěla v úžasném tempu, brilantně a vzletně, takže při ní opět nebylo možné nepomyslet na to, jak blízko tu má Beethoven k romantismu.

Jednověté Klavírní trio č. 1 c moll op. 8 Dmitrije Šostakoviče, které následovalo po Beethovenovi, neslo původně název „Poème“. Skladatel ho vytvořil ve svých sedmnácti letech a věnoval ho své lásce Taťáně Glivenko. Smetanovo trio hrálo skladbu v hlubokém soustředění, velmi barvitě, neustále se dělo něco hezkého a zajímavého, takže jsem při poslechu měl dokonce co chvíli pocit, že sleduji nějaký krásný poetický film. Onen „pocit filmu“ vygradoval těsně před závěrem skladby, kdy zazněla hudba tak emotivní, že by s ní Šostakovič mohl skvěle podmalovat leckterý filmový happy end.

Druhou část večera vyplnilo Klavírní trio č. 3 f moll op. 65 Antonína Dvořáka. Rozsáhlá, téměř symfonicky pojatá kompozice klade na interprety velké nároky technické i výrazové, a nemenší požadavky klade i na souhru. Smetanovo trio hrálo tuto skladbu s takovým nasazením a s takovou vervou, že se zvuk souboru intenzitou a barevností mnohdy blížil orchestru. Přívaly vypjatých citů se střídaly s nádhernými lyrickými plochami a publikum poslouchalo jako očarované. Bylo to skutečně strhující provedení a Smetanovu triu se po právu dostalo bouřlivého potlesku. Umělci se posluchačům odměnili dvěma Dumkami Antonína Dvořáka. Přednesli je tak inspirovaně a nápaditě, až jsem zalitoval, že Dumky nezazněly na koncertě kompletně. V každém případě Smetanovo trio tento večer jen znovu potvrdilo, že se ve svém oboru řadí ke světové špičce.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější