Nadšeným potleskem se rozloučilo publikum zámeckého divadla v Mnichově Hradišti s tvůrci jedinečné podívané, jakou místním i pražským ctitelům nabídly soubory orchestru Musica Florea pod vedením Marka Štryncla a taneční skupiny Hartig Ensemble s choreografkou a režisérkou Helenou Kazárovou . Všichni, kdo se na prvním českém provedení opery-baletu Georga Friedricha Händela Terpsichora z roku 1734 podíleli, mají dlouhodobě zájem na oživení vysoce artistní i působivé barokní tradice.
Samotný večer byl velmi pečlivě připraven za pomoci Společnosti přátel barokní kultury Barocco v Mnichově Hradišti, Hudební a taneční fakulty AMU v Praze, České Händelovy společnosti a Národního památkového úřadu. Nastudování díla podpořila finančně Nadace barokního divadla zámku Český Krumlov.
Hrálo se v maketě barokní scény umístěné do původního prostoru zámeckého divadla za denního světla. Diváci měli k dispozici program obsahující vyčerpávající odborné informace a dokonce i česko-italské libreto s přesným textem zpívaných pasáží díla. Mohli bychom tedy říci, že vedle záměrů uměleckých se zde uplatnil také exaktní přístup a moderní vědecké postupy v oboru historiografie umění. Symbióza obou pak přirozeně podmínila úspěšnou snahu o maximální autentičnost jevištního provedení vzácného díla, o kterém jsme doposud jen četli v odborných publikacích.
Na otázku, proč i dnes tak sugestivně působilo několik set let staré dílo, by jistě mohl každý z diváků odpovědět po svém, nicméně snad právě jeho odlišnost od průměru populární umělecké produkce přináší na jazyk slova řád, styl, poezie, profesionalita, výjimečnost. Okouzlující hudebně-taneční podívaná, jež lahodí duši, vznikla z citlivé spolupráce všech, kdož se na inscenaci podíleli. Orchestr, jehož barevný zvuk se prosadil hned v úvodních pasážích skladby, nastolil suverénně pod Štrynclovým vedením svou typickou znělost a dynamiku. Ve spolupráci s operními pěvci zkušený dirigent vytvořil od počátku zvukově homogenní hudební proud, ze kterého vystupoval zejména graciézní přednes obtížných koloraturních pasáží pěvkyně Ireny Troupové v úloze múzy hudby Erató. Také představitelka Apollóna Dagmar Šašková svým krásným plným tónem naplnila v dramatičtější poloze zvukový prostor divadla a duet obou zpěvaček skutečně dosahoval výšin velkého umění. Titulní postava múzy Terpsichory byla v podání Barbory Kohoutkové – ať už něžným zjevem, či vláčným, plujícím pohybem – skutečným zosobněním múzického ideálu. Zvláště její chaconna nepochybně vyrostlá z hlubokého soucítění choreografky a tanečnice vyvolávala dojem poetického zázraku, který Platon či Číňan Tuan An-tie před staletími charakterizovali jako „vnější podobu hudby“, nebo jako „zhmotnělou hudbu“. Celkový dojem pak umocňovaly tance tří grácií v podání půvabných tanečnic: Blanky Ferjentsik Wernerové , Michaely Bartlové a Barbary Dastychové , na okamžik se zjevila na jevišti i sama Helena Kazárová v rudém kostýmu symbolické postavy Vášně.
Velkou hodnotu inscenace spatřuji také v propracování vlastního scénického jednání, zpěvu, hudby a tance do tvaru plynoucího v čase a prostoru. V jeho křehkém předivu našla choreografka a režisérka místo i pro jemně propracovanou barokní gestiku, jejíž styl obohatila i o náznaky vnitřního života postav a dění na scéně – například během zpívané rozpravy Apollóna a Erató. Také stylové kostýmy dávaly vizuálnímu obrazu představení lesk a poezii představ umělců 18. století o životě božských Olympanů.
Snad jedinou výhradou na vrub inscenace může být absence hry stínu a světla, tak charakteristická pro iluzivní povahu barokního divadla. Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti ji kvůli chybějící barokní technologii scény (která se zde nezachovala) nemohlo poskytnout. Jak dalece by umocnila krásu této inscenace autentická scénografie divadla na zámku v Českém Krumlově!
