úterý, 14. červenec 2009

Mnichov - Lucrezia Borgia

Napsal(a) 

Ani se nechce věřit, že to je už ne jeden pátek, co Edita Gruberová slavila šedesátiny. A to má svůj kalendář zaplněný na dva roky dopředu. Za tím vším je bezesporu nejen až neskutečně vypilovaná hlasová technika, ale v neposlední řadě i velmi uvážlivý výběr repertoáru. Jen málokdo z dnešních hvězd nabízí tak úzký výběr rolí jako ona – to, co v současné době v operních domech zpívá, lze vlastně spočítat prakticky na prstech jedné ruky. Ale pak to stojí za to! Tím spíš je každý její nový part velkou a dlouho očekávanou událostí. Po Belliniho Normě před pár lety přišla teď na řadu Donizettiho Lucrezia Borgia . Poprvé ji Gruberová předvedla po dvouleté (!) přípravě loni v únoru v Barceloně, a to koncertně. Po roce teď následuje první scénické provedení – na jedné z jejích „skoromateřských“ scén, v Bavorské státní opeře (příští sezonu ji pak Lucrezie čeká v dalších nových inscenacích, mimo jiné ve vídeňské Státní opeře, a také znovu provedení koncertní). I Lucrezia Borgia znamená další triumf Edity Gruberové, přímo ukázkový příklad všeho, co špičkový výkon musí zahrnovat: nejen perfektní zvládnutí pěveckého partu (počínaje příkladnou prací s dechem přes dokonalé frázování až po obdivuhodně širokou výrazovou škálu), ale i do detailu promyšlenou dramatickou studii rozpolcené hrdinky. Při nevídaně dlouho drženém závěrečném Es, během kterého Gruberová stihne zmizet v zákulisí, jde člověku skutečně mráz po zádech.

Donizetti v téhle opeře zachytil vlastně jen krátkou epizodu z pohnutého osudu prostopášné Lucrezie, který by sám o sobě vystačil na tři životy – epizodu, kdy jedem ve víně otráví nejen své nepřátele, ale nechtěně i svého syna. Donizettimu přitom očividně nešlo ani tak o samotný děj, jako o snahu dát možnost vyniknout interpretům. Ital Vittorio Grigolo , o kterém je poslední dobou čím dál tím víc slyšet, se stal druhou hvězdou večera. Troufnu si odhadovat, že svým průrazným, suverénně zvládaným a ve všech polohách vyrovnaným tenorem, stále častěji směřujícím k dramatickým partiím (právě má za sebou Fausta ve Valencii), nejspíš předčil jistě talentovaného Pavola Breslika, za kterého o první repríze kvůli jeho indispozici zaskakoval. A třetí jméno nejnovější mnichovské produkce? Určitě stále respektovanější dirigent Bertrand de Billy – třeba jen taková plasticita, mnohovrstevnatost či dynamická škála se v našich končinách neslyší ani v koncertních sálech, natož u orchestrů divadelních.

Nejen v Mnichově jindy většinou úspěšný Christof Loy jakoby tentokrát rezignoval na výraznější režijní rukopis. Soustředil se jen na základní aranžmá na prakticky prázdné scéně, v současných kostýmech, před šedivou postupně se odsouvající stěnou. Neuráželo to, ale ani neoslnilo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.