úterý, 14. červenec 2009

Mnichov - Lucrezia Borgia

Napsal(a) 

Ani se nechce věřit, že to je už ne jeden pátek, co Edita Gruberová slavila šedesátiny. A to má svůj kalendář zaplněný na dva roky dopředu. Za tím vším je bezesporu nejen až neskutečně vypilovaná hlasová technika, ale v neposlední řadě i velmi uvážlivý výběr repertoáru. Jen málokdo z dnešních hvězd nabízí tak úzký výběr rolí jako ona – to, co v současné době v operních domech zpívá, lze vlastně spočítat prakticky na prstech jedné ruky. Ale pak to stojí za to! Tím spíš je každý její nový part velkou a dlouho očekávanou událostí. Po Belliniho Normě před pár lety přišla teď na řadu Donizettiho Lucrezia Borgia . Poprvé ji Gruberová předvedla po dvouleté (!) přípravě loni v únoru v Barceloně, a to koncertně. Po roce teď následuje první scénické provedení – na jedné z jejích „skoromateřských“ scén, v Bavorské státní opeře (příští sezonu ji pak Lucrezie čeká v dalších nových inscenacích, mimo jiné ve vídeňské Státní opeře, a také znovu provedení koncertní). I Lucrezia Borgia znamená další triumf Edity Gruberové, přímo ukázkový příklad všeho, co špičkový výkon musí zahrnovat: nejen perfektní zvládnutí pěveckého partu (počínaje příkladnou prací s dechem přes dokonalé frázování až po obdivuhodně širokou výrazovou škálu), ale i do detailu promyšlenou dramatickou studii rozpolcené hrdinky. Při nevídaně dlouho drženém závěrečném Es, během kterého Gruberová stihne zmizet v zákulisí, jde člověku skutečně mráz po zádech.

Donizetti v téhle opeře zachytil vlastně jen krátkou epizodu z pohnutého osudu prostopášné Lucrezie, který by sám o sobě vystačil na tři životy – epizodu, kdy jedem ve víně otráví nejen své nepřátele, ale nechtěně i svého syna. Donizettimu přitom očividně nešlo ani tak o samotný děj, jako o snahu dát možnost vyniknout interpretům. Ital Vittorio Grigolo , o kterém je poslední dobou čím dál tím víc slyšet, se stal druhou hvězdou večera. Troufnu si odhadovat, že svým průrazným, suverénně zvládaným a ve všech polohách vyrovnaným tenorem, stále častěji směřujícím k dramatickým partiím (právě má za sebou Fausta ve Valencii), nejspíš předčil jistě talentovaného Pavola Breslika, za kterého o první repríze kvůli jeho indispozici zaskakoval. A třetí jméno nejnovější mnichovské produkce? Určitě stále respektovanější dirigent Bertrand de Billy – třeba jen taková plasticita, mnohovrstevnatost či dynamická škála se v našich končinách neslyší ani v koncertních sálech, natož u orchestrů divadelních.

Nejen v Mnichově jindy většinou úspěšný Christof Loy jakoby tentokrát rezignoval na výraznější režijní rukopis. Soustředil se jen na základní aranžmá na prakticky prázdné scéně, v současných kostýmech, před šedivou postupně se odsouvající stěnou. Neuráželo to, ale ani neoslnilo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.