První vystoupení dirigenta Ilana Volkova s Českou filharmonií 17. 2. v pražském Rudolfinu předcházelo velké očekávání a přímo legenda o zázračném mladíkovi. A na programu byly skladby, ve kterých na dirigentovi hodně záleží. Úvodní Brittenova Sinfonia da Requiem začala velmi působivě, škoda, že se pak napětí trochu vytratilo. Nejlépe vyzněla sevřená střední část nazvaná Dies irae , obě krajní věty (Lacrimosa a Requiem aeternam ) by ale potřebovaly propracovanější dynamiku. Koncert č. 2 pro lesní roh Richarda Strausse je psán pro velké obsazení, ale bez výrazných melodických opor – spíše lyrický a složitě koncipovaný orchestrální part žádá nejvyšší soustředění. V sólovém partu obstál velmi čestně hornista České filharmonie Ondřej Vrabec a působil mnohem jistěji než doprovázející orchestr. Při provedení Debussyho Obrazů Ilan Volkov přesvědčil, že si na dirigentském stupínku ví rady. Jeho přístup charakterizovalo skromné vystupování, střídmá gesta a klidná jistota – na druhou stranu těžko mluvit o nějakém interpretačním rukopisu. Na otázku, jestli Volkov jednou bude velkým světovým dirigentem jeho debut s Českou filharmonií nedal ani kladnou, ani zápornou odpověď. To musí ukázat čas. Srovnáme-li ho s oběma nejvýraznějšími českými dirigenty mladé generace, Jakubem Hrůšou a Tomášem Netopilem, lze konstatovat, že nejsou přinejmenším o nic horší. Byť jejich vystoupení takové očekávání a publicita nepředchází.
