čtvrtek, 15. listopad 2012

Mladí z Caracasu bořili sál

Napsal(a) 

Mladí z Caracasu bořili sál, foto MHF Dvořákova Praha Mladí z Caracasu bořili sálfoto: MHF Dvořákova Praha

Entusiastická a silová – taková byla hra početného Caracaského mládežnického orchestru , který při festivalu Dvořákova Praha (21. 9.) obrazně řečeno téměř zbořil Rudolfinum. Repertoár zvolili hosté s mladým venezuelským dirigentem Dietrichem Paredesem případný – energický, vášnivý a patetický. Šostakovičově Deváté symfonii dali švih, ráznost, vtip a virtuózní elán. Čajkovského básni Francesca da Rimini vtiskli závažnost až drásavou. Způsob, jakým k drtivému uměleckému i fyzickému, a dokonce fyziologickému účinku gradovali závěrečné akordy, byl neslýchaný – jako kdyby neměli v dynamice vůbec žádné omezení... Ani Saint-Saënsova Varhanní symfonie , pocta právě zesnulému Franzi Lisztovi, nebyla jen uměřeně romantická, ale přinesla velký orchestrální zvuk a zaujetí; hráče jsme viděli naprosto ponořené do úkolu – a působilo to nesmírně pozitivně. Těleso, doposud méně známý souputník Venezuelského mládežnického orchestru, který už tolik proslul s dirigentem Gustavem Dudamelem, je přímým plodem „El Sistema“, státem placeného hudebně-sociálního projektu, který v levicově vedené jihoamerické zemi úspěšně nabízí dětem a mladým lidem hraní na nástroj jako alternativu k prázdnotě života, drogám a kriminalitě, průvodním jevům tamní chudoby. Hudbě a orchestrální hře se věnují tisíce dospívajících a ti nejlepší z nejlepších budí pak v řadách obou výběrových orchestrů v tradičních hudebních centrech na dalších kontinentech doslova úžas. Jsou hráčsky vybaveni – alespoň v souzvuku – jako mladí profesionálové, evropské autory hrají naplno, dobře, obdivuhodně..., i když možná trochu moc nahlas, alespoň z hlediska kubatury Dvořákovy síně. Když posléze přidávají Bernsteina a moderní hudbu svého kulturního okruhu, je to naprostá vřava. Obdivujete bezpečné rytmické cítění, totální ponor do věci, vysokou motivaci, spontaneitu i zřejmou zkušenost..., a když na poslední kus rychle obléknou dresy v národních barvách a po strhujícím hudebním finále je nakonec rozhazují do publika, jste svědky něčeho zcela jedinečného, co už dávno přesáhlo mantinely běžného koncertu směrem k atavismům, co však ještě stále je v hranicích možného, takže se proti tomu vnitřně nebouříte.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.