Mladí z Caracasu bořili sál

Entusiastická a silová – taková byla hra početného Caracaského mládežnického orchestru , který při festivalu Dvořákova Praha (21. 9.) obrazně řečeno téměř zbořil Rudolfinum. Repertoár zvolili hosté s mladým venezuelským dirigentem Dietrichem Paredesem případný – energický, vášnivý a patetický. Šostakovičově Deváté symfonii dali švih, ráznost, vtip a virtuózní elán. Čajkovského básni Francesca da Rimini vtiskli závažnost až drásavou. Způsob, jakým k drtivému uměleckému i fyzickému, a dokonce fyziologickému účinku gradovali závěrečné akordy, byl neslýchaný – jako kdyby neměli v dynamice vůbec žádné omezení… Ani Saint-Saënsova Varhanní symfonie , pocta právě zesnulému Franzi Lisztovi, nebyla jen uměřeně romantická, ale přinesla velký orchestrální zvuk a zaujetí; hráče jsme viděli naprosto ponořené do úkolu – a působilo to nesmírně pozitivně. Těleso, doposud méně známý souputník Venezuelského mládežnického orchestru, který už tolik proslul s dirigentem Gustavem Dudamelem, je přímým plodem „El Sistema“, státem placeného hudebně-sociálního projektu, který v levicově vedené jihoamerické zemi úspěšně nabízí dětem a mladým lidem hraní na nástroj jako alternativu k prázdnotě života, drogám a kriminalitě, průvodním jevům tamní chudoby. Hudbě a orchestrální hře se věnují tisíce dospívajících a ti nejlepší z nejlepších budí pak v řadách obou výběrových orchestrů v tradičních hudebních centrech na dalších kontinentech doslova úžas. Jsou hráčsky vybaveni – alespoň v souzvuku – jako mladí profesionálové, evropské autory hrají naplno, dobře, obdivuhodně…, i když možná trochu moc nahlas, alespoň z hlediska kubatury Dvořákovy síně. Když posléze přidávají Bernsteina a moderní hudbu svého kulturního okruhu, je to naprostá vřava. Obdivujete bezpečné rytmické cítění, totální ponor do věci, vysokou motivaci, spontaneitu i zřejmou zkušenost…, a když na poslední kus rychle obléknou dresy v národních barvách a po strhujícím hudebním finále je nakonec rozhazují do publika, jste svědky něčeho zcela jedinečného, co už dávno přesáhlo mantinely běžného koncertu směrem k atavismům, co však ještě stále je v hranicích možného, takže se proti tomu vnitřně nebouříte.

Sdílet článek: