Mladí Evropané

Severoamerické pianistce Héléne Grimaud se v sousedství politicky propagovaného Orchestru mládeže Evropské unie dostalo při jejím hostování (5.4.) jakoby méně pozornosti, ale Obecní dům jí přesto při provedení Beethovenova 4. klavírního koncertu zcela patřil. Její pojetí je ve volné větě spíše romantizující, ale celkově klasicky čisté. Poezie, kterou je schopna vyvolat, v této části dosahuje vrcholu. Pevný, ale přesto pečlivě diferencovaný a soustředěně poetický je celý její kultivovaný pianistický projev. Vladimir Ashkenazy je v takovém doprovodu jako doma a pro těleso mladých byla tato dvojice velkou motivací a inspirací. Ve Dvořákově Karnevalu a pak i ve finální Symfonii č. 2 Sergeje Rachmaninova si ovšem mohl orchestr popustit uzdu k velkému zvuku a temperamentu. Jeho hra byla zcela plnokrevná a nakažlivě spontánní, v závěru turné velmi jistá. Symfonie obsáhla celý svět pozdního romantismu: melancholii, zběsilou vzepjatost, širokou lyriku, vášnivou expresi. V gradacích a kompaktním zvuku byla velkým příběhem s vroucnými zamyšleními, v němž byl dirigent ve svém živlu. Prologem večerního koncertu byly dvě hymny. Česká a evropská: první v nezvykle znějícím aranžmá a druhá - téma Beethovenovy Ódy na radost - v Praze zřejmě při takové příležitosti uvedená poprvé. Na hymnu je to mimochodem možná až příliš dlouhý úryvek a příliš "koncertní" hudba, ale z klasiky by se asi těžko hledalo něco vhodnějšího. Jistě si zvykneme...