středa, 15. červen 2022

Mladá hudba mladých autorů

Napsal(a) 

, foto Karel Šuster foto: Karel Šuster

Na svém červnovém koncertu (13. 6. v prostoru bývalé barokní jízdárny paláce Savarin) uvedl Orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela skladby tří mladých skladatelů, všechny s poměrně nedávným datem vzniku, Odlesky nebeských hvězd od Soni Vetché dokonce ve světové premiéře.

Koncert měl název „Universum… (vý)lety do vesmíru“ a všechny tři skladby byly k tématu organicky vztaženy nejen svými tituly, ale i obsahem, respektive způsobem zpracování hudebního materiálu. Ostatně vesmír je téma vděčné, silně inspirativní (dosud mi doznívá ve vzpomínce průlet mezihvězdným prostorem zprostředkovaný skladbou Clary Iannotty na letošním Pražském jaru) a jaksi přirozeně formotvorné. A také témbrotvorné: poskytuje obrovský prostor bicím nástrojům s jejich schopností držet dlouhý dozvuk a vytvářet plastické zvukobarevné plochy.

Skladbu Soni Vetché nese pomalé tempo, v němž mají tóny a zvukové strukturky možnost doznívat a evokovat tak dojem pohledu do hlubin vesmírného prostoru. V souhře bicích s ostatními nástroji vyniká kontrast blízko-daleko, skladba je zvukovou abstrakcí, která ale má svou logiku a dokáže držet pozornost posluchače.

, foto Karel Šuster foto: Karel Šuster

Ve skladbě Soyuz 237 jsme měli možnost seznámit se s tvorbou argentinského skladatele Lucase Fagina (1980). Běžnou součástí instrumentaria jeho kompozic je elektronika, někdy pouze v podobě amplifikace, v případě uvedené skladby nicméně začleněním analogového syntezátoru, který dodává hudbě patřičný retro kolorit. Stejně jako u Soni Vetché je významnou složkou Faginovy imaginace prostorovost, ať už fakticky rozmístěním nástrojů nebo – jako v Soyuzu 237 – iluzívně. Uvádí posluchače do pestrobarevného zvukového světa, v němž podstatnější než kontexty jsou vjemy, možná na pomezí halucinací, absence záchytných bodů, zpochybňování paměťových stop. Ve skutečnosti je skladba přesto jištěna linearitou příběhu (letem kosmické lodi), který v ní můžeme slyšet – ale také nemusíme, protože má naprosto samonosnou hudební formu.

Mnohem výraznější narativ podpírá skladbu, jíž dal Matouš Hejl titul Kaleidoscope podle povídky Raye Bradburyho. Skladatel zvolil netradiční formu – kompozice začíná přednesem úvodních stránek povídky. Teprve potom vstupují hudebníci. I zde je do instrumentaria začleněna elektronika, hudba jakoby přebírá uťaté vyprávění, postupně si ale „příběh“ přizpůsobuje po svém, přičemž využívá princip kaleidoskopu jako formotvorného prostředku. (Slyšeli jsme revidovanou verzi skladby, jíž autor v roce 2015 absolvoval akademická studia a o tři roky později za ni získal cenu Trochu nižší C4.) Přestože kompozice je poměrně rozsáhlá – cca 25 minut – a zvukové spektrum se v ní mnohokrát proměňuje, nevyposlouchala jsem žádnou samoúčelnost, naopak závěr s quasi-melodickou pasáží ve vibrafonu je příjemně překvapující a vzhledem k obsahové dimenzi literární předlohy i hudebního pojetí útěšlivý.

Koncertu předcházela poutavá přednáška „Vesmír a my“, kterou odprezentoval Jan Spratek z Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy, a tvrdím-li, že tak dokonale připravil atmosféru pro hudbu, která posléze zazněla, není to ani trochu přehnané.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.