Na koncertu, který se konal 3. 6. ve Dvořákově síni Rudolfina, ohlášeném Pražským jarem pod jménem „Mladá generace pěvců Národního divadla“ prodávali tištěný program bez názvu, jen s titulkem: Orchestrální řada/ Orchestral Series. Proč? Že by proto, že se mezi mladou generací pěvců ND mimo jiné ocitli tenorista Richard Samek a barytonista Svatopluk Sem, sólisté Státní opery Praha? Fúze Státní opery s Národním divadlem ještě neproběhla, avšak chystá se na 1. ledna 2012… Náplň koncertu – árie, dueta a orchestrální části z oper Poulenca, Bernsteina, Ullmanna, Stravinského, Glasse, Janáčka, Šostakoviče, Brittena, Menottiho a Martinů byla avizována slovy: „Skladby, které zazní, jsou zcela mimořádné a ne tak často uváděné. Jedná se však o hudební skvosty, které naplno dávají vyniknout opernímu zpěvu.“ Neřekla bych, že lze uvedený koncert charakterizovat tak jednoduše. Ten, kdo byl dramaturgem koncertu, však nešetřil ani orchestr ani sólisty. Skladby byly opravdu zcela mimořádné, protože jsou u nás, především tedy v Národním divadle, většinou neuváděné – s výjimkou Glassovy Krásky a zvířete , Janáčkovy Káti Kabanové a Šostakovičovy Lady Macbeth , Brittenovu Glorianu by mělo Národní divadlo uvést v příští sezoně. Bezesporu nejlépe vyzněl delší úryvek z Janáčkovy Káti Kabanové , scéna Káti a Varvary z prvního jednání, na níž bylo jasně patrné, že tuto hudbu orchestr i dirigent dopodrobna znají, mají ji do detailu nastudovanou a proporčně vystavěnou. Navíc Káťu velmi dobře, technicky bez problémů a s patřičnou citovostí zazpívala Alžběta Poláčková s Kateřinou Jalovcovou (Varvara). Na začátku koncertu nastoupil barytonista Jiří Hájek v Prologu Divadelního ředitele z Poulencových Prsů Tirésiových na pódium sice nápaditě a suverénně z hlediště, avšak proti silně hrajícímu orchestru se obtížně prosazoval. Prolog vyzněl rozpačitě. Také temperamentní, ohnivá předehra k Bernsteinovu Candidovi nenašla v pojetí dirigenta Tomáše Netopila a ve hře Orchestru Národního divadla uvolněný švih, zněla usedle a mdle – není divu, podobně jako řada dalších skladeb tohoto koncertu byla pro ně naprosto nezvyklá. Skladby dvacátého století zněly málo propracovaně, často v přehnaném forte, stylově málo kontrastně. Program byl pro orchestr vskutku hodně obtížný a zřejmě i pro dirigenta, který jeho jednotlivým ploškám nedokázal vtisknout kontrastní kaleidoskopickou pestrost. Ze Stravinského opery Život prostopášníka zazpívala recitativ, árii a cabalettu Anny se svou příslovečnou pěveckou spolehlivostí Simona Houda Šaturová , následovala kratičká scéna Krásky a Zvířete z Glassovy opery v podání Jany Kačírkové a Jiřího Hájka , v níž oba pěvci nemohli nijak výrazně představit své pěvecké kvality. Podobně málo výrazný byl i Candidův nářek z prvního jednání Bersteinovy opery v podání Richarda Samka . Svou příležitost však nepromarnila Jana Kačírková v efektní árii Cunegondy, kterou má vycizelovanou nejen dokonale pěvecky, ale také herecky a pohybově. Strhla dirigenta, orchestr i diváky k nadšenému ohlasu a byla po Kátě Kabanové druhým vrcholem první poloviny koncertu.
Po mezihře ze druhé scény prvního jednání Šostakovičovy Lady Macbeth a zpěvu Katěriny (Alžběta Poláčková) následovala píseň Essexe z Brittenovy Gloriany (Richard Samek, který v rámci tohoto koncertu nepředvedl příliš ze svých pěveckých předností). Ještě matněji však zapůsobil barytonista Svatopluk Sem , který mimořádně obtížný závěrečný zpěv Ullmannova Císaře Atlantidy spíše jen zaintonoval a zazpíval, nestačil mu však vtisknout osobitější umělecký tvar. Kateřina Jalovcová předvedla svou árii Baby z Menottiho Média včetně „kostýmu“ a rekvizity. Její osobitost podtrhly nevšední rafinovaně střižené černé šaty, tvarově modifikovatelné pomocí zipů i asymetrický střih vlasů, ale především způsob, jakým zpívala. Byl to další z vrcholných zážitků toho večera. Velmi dobře vyzněla také scéna Ariadny a Thesea z Martinů opery Ariadna (Simona Houda Šaturová a Svatopluk Sem), naopak zklamáním byla dvě orchestrální interludia z Brittenova Petera Grimese , známá svou mimořádnou obtížností. Teprve v přídavku, vyvolaném nadšeným potleskem posluchačů, zazněla znovu předehra z Bernsteinova Candida, tentokrát v patřičně rozverné náladě a s espritem.
Koncert ukázal, s jakými skladbami se orchestr Národního divadla a jeho šéfdirigent (alespoň prozatím?) míjejí. Byl dramaturgicky sestaven bez ohledu na repertoár orchestru, který se s hudbou dvacátého století v její stylové šíři nesetkává. Ukázal však v jednotlivých položkách programu, že mladá pěvecká generace má své osobité zástupce a naznačil, že pokud by se Národní divadlo věnovalo hudbě 20. století soustavně, pak by mohli jak orchestr, tak i sólisté posluchače mile překvapit.
