pondělí, 18. květen 2015

Mistrovský večer Petrohradské filharmonie na Pražském jaru

Napsal(a) 

Jurij Těmirkanov, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Jurij Těmirkanovfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Petrohradská filharmonie zní jedinečně. Určitě to bude i tím, že ji padesát let vedl Jevgenij Mravinskij a že ji po něm už bezmála třicet let, od svých padesátin, vede jeho někdejší asistent Jurij Těmirkanov. Hostování legendárního orchestru a jeho mezinárodně proslulého šéfdirigenta na letošním Pražském jaru se stalo prvořadou uměleckou událostí.

Po sobotním uvedení Leningradské symfonie byl i druhý z večerů, v neděli 17. 5., zasvěcen hudbě Dmitrije Šostakoviče. Asi nikdo jiný na světě ji nezahraje tak jako oni - dokonale, působivě, autenticky. První houslový koncert se sólistou Julianem Rachlinem byl neopakovatelně rozkročen mezi dva póly - nekonečnou kontemplaci a záměrně až zběsile gradovanou virtuozitu. Pátá symfonie potom velmi přesně evokovala tragiku a tlaky doby stalinského absolutismu – předestřela řadu závažných a smutně temných pasáží a vyhnula se budovatelské pompě.

Rachlin dokázal dát Šostakovičovu 1. houslovému koncertu parametry světovosti – dílu i jeho interpretaci. Tichými meditacemi bral dech, dokonalou jednoznačností svého tónu a vyzařovanou energií strhl. Skvěle, na samé hranici hratelnosti, prošel dlouhou, složitě strukturovanou a vrstvenou kadencí a stoprocentně angažovaný, soustředěný a bezchybný výsledek z ní přenesl do závěrečné věty. Byla to doslova smršť. Ve stejném duchu absolutní virtuozity ostatně také přidával – jednu z Ysaÿeových sonát, skrumáž technických úskalí a interpretačních fines, přes jasnou obtížnost zahranou neuvěřitelně lehce…

Jurij Těmirkanov a Julian Rachlin, foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek Jurij Těmirkanov a Julian Rachlinfoto: Pražské jaro/Zdeněk Chrapek

Šostakovičova Pátá vyvstala v dané interpretaci jako skvělá a zajímavá, opravdu posvěcená skladba, jako výpověď o své době i jako kompoziční klenot. Beethoven či Brahms v jejím sousedství coby symfonici blednou: tolik je přítomno krásy, proměn a moderní sdělnosti, tolik je v ní potenciálu posluchačského uspokojení, že je logické vidět toto dílo jako skutečnou klasiku, překonávající svou kompoziční a výrazovou mohutností relativně krotké klasicistní a romantické dědictví. V tomto díle je bezedná hloubka i těžce vykoupené směřování k pozitivnosti, invenční melodika a skvělá instrumentace, má uspokojivé proporce, ohromující gradace. A umožňuje i přes veškerou modernost kouzla s klasickými hudebními parametry. Málokterý orchestr dovede pracovat s dynamikou tak, jak jsme tento večer slyšeli. Málokterý orchestr má tak temný, přitom čistý a zřetelný zvuk. Bylo potěšením uvědomovat si, jak zůstávají transparentní nástrojové skupiny, zvuková pásma a překrývající se plochy, jak zřetelné jsou motivy a vrstvy, ale i to, jak promyšlená je agogika a jak využita je architektura skladby pro ozřejmění jejího významu a poselství. Je to především jistě výsledek upevnění dirigentovy koncepce a zažitosti interpretace. U takovéto repertoárové stálice svého tělesa může Těmirkanov dirigovat při koncertě na mnoha místech dokonce jen neznatelnými pohyby, připomínat potřebné proměny jen malými náznaky. Připomíná tím jednu stránku umění jinak mnohem temperamentnějšího Leonarda Bernsteina - jeho ovládání orchestru prsty, rameny a očima. Těmirkanov nepoužívá taktovku a má úsporné až minimalistické gesto, aniž by to však bylo projevem věku – má tak detailně nazkoušeno a je s tělesem tak sžitý, že si to prostě může dovolit. Symfonie má překvapivě zdrženlivou první větu, brilantní krátké scherzo, úžasně hlubokou pomalou větu a skvěle budované finále. Vyzněla jako charakteristický doklad toho, že Šostakovič je jedním z největších autorů hudby 20. století, i toho, že se jeho odkaz definitivně usazuje ve zlatém fondu.   

Umění spočívá i ve výběru přídavků. Zdálo by se, že po Leningradské symfonii nelze rozhodně nic přidat, a přece pozitivně a smírně laděný úryvek z variací Enigma Edwarda Elgara vyzněl v sobotu v závěru prvního večera dobře. Stejně tak v neděli: co zahrají petrohradští po Páté symfonii…? - Schubert, Moments musicaux č. 3 ve smyčcovém aranžmá – a byla to v rozkošně volném tempu kabinetní ukázka nejnádhernější možné artikulace v nejjemnější možné dynamice, mimořádně citlivě zvolená miniatura. Mistrovský večer.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.