Mistr dirigentské taktovky

Po více než dvou letech vystoupila Česká filharmonie opět s dirigentem Pinchasem Steinbergem , mimořádnou uměleckou autoritou, charismatickou osobností vyžadující k naplnění svých jasných ideálů důkladnou práci orchestru. V situaci, kdy Česká filharmonie nemá stálé umělecké vedení, byla tato volba mimořádně prospěšná.

Programy tří společných koncertů byly zcela věnovány dílu Richarda Strausse. 31. října byla první část koncertu otevřena symfonickou básní Enšpíglova šibalství . V prvních taktech zaujal subtilní zvuk orchestru, následná mozaika motivů byla interpretována s virtuózní lehkostí, hravostí a vtipem. Bystrý spád a přirozené tempové proměny napomáhaly imaginativnímu sledování zhudebněného příběhu a vnímání skladby jako skvěle vystavěného celku.

Sólistkou Čtyř posledních písní pro soprán a orchestr byla Ricarda Merbeth . Její temnější soprán mimořádného rozsahu je pro nekonečně se vinoucí vokální linku Straussových písní ideální dispozicí. I přes mírně rušivé vibrato měl její projev svou působivost a naléhavost. Skutečnost, že spoluúčinkováním v této části koncertu ukončil aktivní členství ve filharmonii Miroslav Kejmar , tušil v sále málokdo, proto ve svém záměru sympatický rozlučkový rituál nebyl pro diváky srozumitelný a zřejmé rozpaky vyvolal i u sólistky a dirigenta. Škoda, že nevystoupil s oficiálním poděkováním někdo z vedení filharmonie nebo se zmínka neobjevila v programu.

Symfonická fantazie Z Itálie byla předvedena v celé škále zvukomalebných variant, ke kterým instrumentace vybízí. Dirigent skladbu protknul působivými výrazovými a tempovými odstíny a dynamickými kontrasty. Neobyčejně ladně klenuté melodické linky byly střídány vzrušenými, jindy rytmicky rozverně pohyblivými částmi se zdařilým provedením hybných pasáží poslední věty, po které se strhnul spontánní aplaus. Druhou část koncertu vyrušilo jen pronikavé vyzvánění mobilu, kterému dal dirigent pozastavením orchestru s gustem sólo a nakonec pokynul k zopakování třetí věty.

Pinchas Steinberg dirigoval zpaměti, čímž intenzivně promítal veškeré soustředění přímo do hudební interakce s hráči, kteří na jeho vedení vstřícně reagovali. Vtiskl provedení oduševnělý, sugestivní projev a orchestru kultivovaný zvukový obraz. S přítomností takového dirigenta jde stranou pochybování o interpretaci kvůli jednotlivým hráčským prohřeškům, protože dojem zanechávají zcela jiné předané hodnoty. Chce-li se ale Česká filharmonie rovnat světovým orchestrům, neměla by svůj tvárný potenciál probouzet pouze hostováním několika dirigentských špiček, ale pěstovat jej vlastní angažovaností a sebekázní.

Sdílet článek: