pondělí, 7. březen 2016

Místo ruské trojky šinkansen

Napsal(a) 

Daishin Kashimoto, foto Petr Dyrc Daishin Kashimotofoto: Petr Dyrc

2. a 3. března zazněl ve Smetanově síni Obecního domu v Praze koncert, jenž obsazením a programem sliboval nevšední hudební zážitek. Pod vedením šéfdirigenta Symfonického orchestru FOK Pietari Inkinena zazněla česká premiéra současného finského skladatele Einojuhani Rautavaariho, Čajkovského houslový koncert v podání 1. koncertního mistra Berlínské filharmonie Daishina Kashimota a 5. symfonie Dmitrije Šostakoviče.

Obecně je přijato, že nejvýznamnějším finským skladatelem je Jean Sibelius, jakožto „otec zakladatel“ národní vážné hudby. Hudba Einojuhani Rautavaariho (1928) však na mne působí daleko silněji a přesvědčivěji, a jaksi i „finštěji“. Proto je pro mne Rautavaara nejzajímavějším a nejoriginálnějším představitelem finské hudební kompozice. Jeho dílo je působivým obloukem tvůrčího hledání a nacházení stylu a formy vlastního vyjadřování, v němž se nebojí a umí účinně použít jak novátorské, tak tradiční kompoziční nástroje a nezasekne se v žádné doktríně či dogmatu i při dosažení jejich úspěšného použití. Schopností proměny při zachování ducha tvůrce se mi proto jeví spíše než Sibeliovi bližší velkému vzoru všech podobných, Igoru Stravinskému. Se Sibeliem však sdílí zálibu v rozlehlých severských pláních partitur, což občas na Středoevropana může působit trochu jednotvárně. Do jisté míry to platí i o premiérované skladbě Lintukoto, přeložené jako Ostrov blaženosti, což by pak byl pro mne ostrov blažené nudy na dlouhých opuštěných plážích. Přesný překlad Ptačí hnízdo však má evokovat prvek finské mytologie, kde symbolika s tímto spojená je výrazem šťastného, klidného domova a naděje návratu do jeho bezpečí po sebedelší cestě. A to se v uklidňujícím vlnění a jiskření útěšné hladiny vlídné náruče hudby promítlo až s ilustrativní názorností, což podpořil i jazyk skladby připomínající v tomto opusu spíše Suka, Sibelia či Richarda Strausse, než jinde časté prvky minimalismu či Nové hudby. Symfonický orchestr FOK pod baletně plavnými gesty Pietari Inkinena dílo představil v krásně zřetelných odstínech barev nápadité instrumentace.

Daishin Kashimoto, foto Petr Dyrc Daishin Kashimotofoto: Petr Dyrc

Koncert pro housle a orchestr D dur op. 35 Petra Iljiče Čajkovského (1840-93) je dílo velmi choulostivé. Nejen technicky, ale především ve způsobu uchopení jeho výrazu. Vnadná a líbivá slovanská melodie snadno zláká k přehnaně emocionálnímu projevu, jenž pak se odehrává mezi kýčovitě barvotiskovým ztvárněním a naříkavým sentimentem. Je-li to navíc umocněno působivými glissandy výměn poloh ve stylu 19. století, stává se celek spíše projevem citu ovíněného důstojníka carské gardy, nežli křehkého ducha ruského poety. Stejné nebezpečí číhá na natěšeného virtuosa v řadách pasáží, když dá přednost před jejich zřetelností pokusu o zlomení rychlostního rekordu. Toho všeho se bohužel nevyvaroval technicky bezesporu dokonale vybavený houslista Daishin Kashimoto. Šestnáctiny hnal natolik vpřed, že jejich tóny se slévaly v akustickou mixáž, až i orchestr nestíhal včas přitakávat. Celek pak působil jako šinkansen řítící se po trati určené pro rychlost ruské trojky, což ovlivnilo i technickou bezchybnost jízdy. Tím vším sólista dosti zastínil krásná místa, jakými bylo např. brilantní provedení kadence, cudně něžný začátek Larga, či nádherná barva zvuku tónů znějících na G a D. Kdyby hrál místo Čajkovského nějaký koncert Paganiniho nebo Ernsta, zmíněná negativa by se možná ukázala vítanou předností. Nechtěl bych však slyšet, co lze takto provést třeba s Mozartem ...  V důsledku jsem došel k nečekanému závěru, že Česká filharmonie nyní asi má lepšího koncertního mistra, nežli Berlínská filharmonie. Koncert byl bohužel v průběhu Finale přerušen zdravotním kolapsem posluchače, takže poslední větu museli umělci zopakovat znovu.

Pietari Inkinen, foto Petr Dyrc Pietari Inkinenfoto: Petr Dyrc

Rozsáhlá čtyřvětá Symfonie č. 5 d moll, op. 47 Dmitrije Šostakoviče (1906-75) je geniální dílo světově významného tvůrce, jenž celý život trpěl, podobně jako řada dalších, šikanou sovětských komunistických ideologů. Když byl jimi obviněn z formalismu a označen za nepřítele lidu, byl vystaven i s rodinou represím a hrozila mu i fyzická likvidace. V této atmosféře stáhl připravované provedení 4. symfonie a vytvořil symfonii, kde záměrně zjednodušil hudební řeč a zvýraznil klasické prvky kompozice, takže měla naději být kádrována jako dílo požadovaného světlého optimismu a hrdinského vyznění. Obsahuje však zřetelně silné existenciální sdělení, účinností a hloubkou podobné duchu symfonií Mahlerových a působící dnes spíše až tragickou závažností. Dílo je výpovědí člověka, v němž přes veškeré strasti vítězí mravní názor nad osobním zoufalstvím a cynismem doby. Premiérové leningradské obecenstvo (1937) zřejmě dobře vycítilo skladatelovo poselství, neboť přes projevenou nepřízeň totalitního režimu jeho ovace trvaly téměř hodinu ... Pietari Inkinen představil architekturu a obsah díla velmi zasvěceně a přesvědčivě. Co mne nejvíce zaujalo: Od tématu s tympány sugestivně vykreslená atmosféra světa zlé moci a hrůza, křik v něm uvězněné citlivé duše. Krásná sóla koncertní mistrové (Adéla Vondráčková), přesná pizzicata smyčců v Allegretto, velká dynamická plasticita orchestru (skvělá pp), sólo flétny nad tremolem houslí, po tichém spočinutí dramaticky vystavěný vzestup k finále symfonie.

Není to tak dávno, co Symfonický orchestr FOK podával přesvědčivější výkony, než tehdejší Česká filharmonie. Provedení Šostakovičovy symfonie bylo vizitkou stále vysoké úrovně orchestru, v lecčems srovnatelného i s uměním současné České filharmonie. Poloprázdná Smetanova síň se mi však naopak jeví jako špatná vizitka jeho managementu.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.