Dvě dost odlišná duchovní díla byla na programu koncertu 1. 4. ve Smetanově síni Obecního domu. Není velkou nadsázkou říct, že to byl koncert Pražského filharmonického sboru kultivovaně doprovázeného orchestrem FOK . Sborový part Žalmové symfonie Igora Stravinského, uhrančivě statický a přitom plný napětí, vyzněl naprosto skvěle. Orchestru pod taktovkou Serge Bauda podobná uhrančivost chyběla. I když hrál velmi pečlivě, působil jeho part spíš jako zvukové ozvláštnění než jako matematicky přesná kompozice. V druhé polovině zaznělo Requiem pour la paix francouzského skladatele Henriho Tomasiho (1901 – 1971). Teprve nedávno objevená skladba z konce 2. světové války měla zajímavý osud i okolnosti vzniku. Je to dílo jemně romantické, barevné, rozlehlé a kompozičně nepříliš složité. Orchestr tu má řadu zvukomalebných pasáží a vděčných instrumentálních sól. Skladba působí vkusně a neokázale, k dramatičnosti Verdiho nebo k lyrice Dvořákově má ovšem dost daleko. Party čtyř sólistů se nesou ve volných kantabilních liniích, prakticky chybí polyfonní prvky, všechno se opírá o výraz a přesvědčivost deklamace. Mezi sólisty zazářila mezzosopranistka Alina Gurina a mile překvapil barytonista Vladimír Chmelo . Hlavní roli však měl opět sbor, který, připraven Jaroslavem Brychem , provedl sdílnou a přístupnou skladbu se všemi detaily a výrazovými odstíny. Druhá polovina večera tak byla přátelským pohlazením na duši i naléhavě upřímnou prosbou za mír.
