Zatímco většina českých hudebních těles oslavuje stoleté výročí založení republiky monumentálními díly národních skladatelů, ansámbl Brno Contemporary Orchestra se k přebujelému nacionálnímu patosu postavil zády. Místo toho oslovili hudebníci brněnského orchestru současné české a slovenské skladatele s prosbou o přenesení Smetanovy Mé vlasti do současnosti. Na vzniklém díle se podíleli Petr Kofroň (Vyšehrad/Hrad), Marek Piaček (Vltava/Aqua Mater), Miloš Štědroň (Šárka), Pavel Zemek-Novák (Z českých luhů a hájů/Kratší dopis Bedřichu Smetanovi), Miroslav Tóth (Tábor/Stratený v Tábore) a Daniel Forró (Blaník). Provedení v Konventu milosrdných bratří v pondělí 5. listopadu řídil umělecký vedoucí souboru Pavel Šnajdr.
Hned zkraje je třeba poznamenat, že Brno Contemporary Orchestra ani jednotliví skladatelé se Smetanovu hudbu vylepšit nesnaží. Jak ostatně uvádí samo těleso, zadání skladatelům bylo jednoduché: „nechceme provokovat, nechceme parodovat, nechceme glorifikovat, jenom nás zajímá, co pro vás znamená Smetanova Má vlast v současnosti.“ Jedná se tak spíše o jakousi subjektivní aktualizaci námětů, které Bedřich Smetana použil jako předobraz pro svůj cyklus symfonických básní. Přesto je nová Má vlast v podání BCO a současných skladatelů také kritikou, jejímž cílem však není Smetana nebo jeho hudba, ale konzumní, reklamní a politické zneužívání autorova díla. Na podporu těchto argumentů uvádí program koncertu citát, ve kterém nechvalně známý prezident Klement Gottwald spojuje Smetanovu Mou vlast a „národní pokrokové ideály“.
Skladatelé si úkol očistit hudbu od partajního zneužívání vzali k srdci velmi svědomitě a někteří nabídli zcela odlišný pohled na původní program symfonické básně. Ti posluchači, kteří očekávali známé tóny harfy v úvodních taktech Vyšehradu, tak byli postaveni před zcela svébytné umělecké dílo. Petr Kofroň – autor nového Vyšehradu/Hradu – ke skladbě poznamenal: „pouze opakovaný vtip se stává vtipným a českému národu nelze naservírovat myšlenku najednou, ale pouze po kousíčkách, které pak do celkové myšlenky složí tak, aby ji stejně nikdo nepochopil.“ Sólové housle s dravým hlavním motivem protnuly ticho sálu a dlouhou dobu poutaly pozornost pouze na sebe, v tomto duchu redukcionismu pak pokračovala celá věta. Autor jen zřídkakdy nechával zaznít větší množství nástrojů, a když tomu tak bylo, plnily například dechy pouze podpůrnou funkci. Samotný hlavní motiv, který se tvrdošíjně opakoval a navracel v různých nástrojových kombinacích, připomínal spíše hudební jazyk současných barokem ovlivněných minimalistů, než Smetanovu majestátní větu. A to byl záměr. Působivá byla také přízračná sestupná chromatika zvonkohry, která se nad opakujícími se běhy vznášela a ještě více utvrzovala napjatou atmosféru začátku koncertu, kterou narušovaly pouze náhlé údery činelů.
To Vltava/Aqua Mater od skladatele Marka Piačka zůstala své předloze věrná o něco více a z motivického materiálu původní části čerpala zcela záměrně a zřetelně. Zatímco Smetanova Vltava však nejprve „pobublává“ a následně se mění v důstojný široký hudební proud, Piačkova verze srší pochodovými tempy a absurdním humorem hned od začátku. Rozdováděné trumpety si předávají durovou variantu původního motivu a orchestr se vyžívá v cílené řevnivosti, když tu náhle nastává zvrat – melodie je nesena v těsném a komorním spojení klavíru a harfy. Bylo zřejmé, že Piaček výtečně pracuje s barvou orchestru a překvapoval tak nejen náhlými rytmickými změnami, ale i proměnlivou a stále zajímavou instrumentací. Kouzelné spojení zvonkohry a houslí ve vysoké poloze bylo povedeným kontrastem k rozdováděným částem a oslavným trumpetám. Ostatně… nechyběly ani píšťalky. Kromě barvy je třeba vyzdvihnout také práci s rytmem, která vnášela do skladby taneční prvky waltzu.
Tancem pokračoval i skladatel Miloš Štědroň, který zpracoval část Šárka jako tango erotico. Skladatel ponechal dramatické vyznění úvodního vstupu a dále pokračoval tak, jak by každé milostné tango mělo pokračovat – spoustou tempových, melodických, barevných a především afektových změn. Zatímco někdy se hudba mocně vzpínala, jindy náhle polevila a krotce a sladce zpívala v odlišném rytmu i jiné orchestrální barvě. Volná práce s rytmem zajišťovala, že kdykoliv se skladatel vrátil k charakteristickému rytmu tanga, pocítil posluchač úlevu i jistou neodbytnou naléhavost vášnivé hudby.
Část Z českých luhů a hájů/Kratší dopis Bedřichu Smetanovi od Pavla Zemka-Nováka stavěla mnoho ze svého hudebního účinu na prodlevách, volně chápaných unisonech a fragmentech zvolené předlohy. Zemek-Novák je známý prací s unisonem, která dodává jeho dílům jistý punc mimočasovosti. Podobně jako i u předcházejících skladatelů je třeba zmínit barevnou pestrost hudby. Působivé bylo například spojení flétny a kontrabasu hrajícího měkce přiškrceným tónem v poloze až za hmatníkem. Zcela odlišným jazykem pak promlouvala hudba Miroslava Tótha, který část Tábor/Stratený v Tábore proměnil ve svírající a naléhavý hudební tvar. Účinek skladby stál především na smyčcích, a to převážně na náhlých kontrastech mezi ostrými zářezy a melancholickou orchestrální skvrnou. Jednalo se nepochybně o vítané ztišení před poslední částí nové Mé vlasti.
Blaník od skladatele Daniela Forró představoval groteskní zakončení celého večera. Bezmála donquijotovská taškařice hýřila humorem s ostrými hranami, který si nebral servítky téměř před ničím. Jak ostatně sám Forró dodává: „V úplném závěru by měl orchestr zahulákat opileckými hlasy závěr husitského chorálu „že konečně vždycky s ním zvítězíme“, jako parodii na celou českou historii. Nedomnívám se, že jsme jakkoliv zvítězili (ani s Masarykem, Havlem, natož s Klausem nebo Zemanem), ani sami nad sebou ne.“ Skladba užívá mnoho glissand, úderů do nástrojů, clusterů a hluků, jimiž se snaží evokovat mimohudební obsah. Třešničkou na dortu jsou probírající se, staří a unavení blaničtí rytíři, kteří zaspali veškerá národní utrpení a selhání a probouzí je až přílet mimozemšťanů připodobněný melodií z filmu Blízká setkání třetího druhu. Skladbou neproudí pouze motivy z předcházejících částí původní Mé vlasti, ale obsahuje také reminiscence jiných důležitých hudebních děl. Na záznamu, který zaznívá v polovině skladby, lze slyšet mimo jiné Sinfoniettu, Kde domov můj nebo Ódu na radost.
Samotný orchestr podal při interpretaci těchto náročných děl kvalitní výkon, přesto zamrzely některé nejednotné nástupy a drobné intonační nejistoty v dechové sekci. Jinak však hudebníci hráli s plným nasazením a pochvalu si zaslouží obzvláště koncertní mistr tělesa Lukáš Mik, který zůstal intonačně a rytmicky pevný i v těch nejnáročnějších chvílích. Dirigent Pavel Šnajdr vedl orchestr tak, aby vždy vyzněly ty nejzásadnější části kompozice a díky tomu, že mohl pracovat s dílem žijících autorů, se dá předpokládat, že veškerá přání skladatelů byla splněna.
Má vlast v podání Brno Contemporary Orchestra vehnala svěží vítr do jinak trochu zatuchlé výstavní síně národních ideálů. Při této snaze stvořil ansámbl také zcela novou, svébytnou a vnitřně dynamickou skladbu, která ačkoliv sešitá z různých děl různých skladatelů, zůstává vnitřně kompaktní a přitom podává překvapivě dobrý obraz o tom, proč je třeba podporovat novou hudbu a uvádět současné autory. A teď už zbývá jen čekat avizovaný přílet mimozemšťanů na Blaník.
