Milánská La Scala má a postupně ještě bude mít ve Verdiho jubilejním roce pochopitelně na repertoáru několik nových inscenací jeho oper. Macbeth se k nim přiřadil na samém konci března. Hudební nastudování je posvěceno Valerijem Gergijevem. Hned třetí představení (4. 4.) poznamenalo však Mistrovo náhlé odřeknutí. Málo platné, bylo zřejmé, že zakočivší Pier Giorgio Morandi , jinak druhý dirigent této inscenace, při vší úctě nepředává orchestru a zpěvákům tolik bezprostředních podnětů, takovou magii, jak je obvyklé u Gergijeva. V umělcově životopisu se lze dočíst, že kdysi začínal v orchestru La Scaly jako hobojista, ale že už po léta diriguje v evropských divadlech – má za sebou mimo jiné éru spojenou s Římem a období v Budapešti, momentálně je hlavním hostem ve Stockholmu. Je to nesporně zběhlý praktik, italský repertoár má v krvi. Večer nicméně proběhl pouze standardně, událostí se nestal. Větším problémem inscenace se však ukázala být režijní podoba, za níž stojí také zběhlý praktik, Giorgio Barberio Corsetti , původně a především osobnost činoherního divadla, ale od roku 1999 už autor řady operních režií. Nynější výsledek však příliš nestrhl. Představení nemělo ten správný tah, poněkud se obraz za obrazem rozpadalo, nemělo v charakteristice postav žádné mimořádné nápady, působilo průměrně. Scéna je vcelku abstraktní, kostýmy univerzálně odkazují spíše k modernější době, výklad není ani násilně aktualizovaný, ani historický, ani nadčasový – je prostě jen veden v předpokládaném stylu a směru. A tak tato inscenace asi nebude hodnocena ani v odstupu jako přelomová, hodná zaznamenání… Nejlepší a nejpůsobivější byla asi choreografie scén s čarodějnicemi, což je ale trochu málo. Hlavním problematickým bodem toho večera však byla venezuelská sopranistka Lucrecia Garcia v roli Lady Macbeth. Zcela určitě není – nebo ještě není – tím správným hlasem pro tak exponovanou dramatickou roli. Projevilo se to ani ne tak ryze pěvecky, v tom zásadnější problémy neměla, jako především psychologicky, v tom, co roli tvoří skutečnou dramatickou postavou. Typem hlasu jde dosud o sopranistku spíše lyrickou, k čemuž se družil nikterak osobitý či charismatický pódiový projev. Lady Macbeth proto vůbec nebyla tím, čím by být měla – ztělesněním bezskrupulózní touhy po moci. Po její velké scéně ve čtvrtém dějství bylo definitivně zřetelné, že se pěvkyni – v kombinaci předčasného přijetí této role, malého hereckého nasazení a nevyhraněné režie – nepodařilo vytvořit nic víc než bohužel jen vcelku bezvýraznou vedlejší postavu. Mnohde jinde by to asi stačilo k přijatelnému výsledku, na této scéně to překvapilo. Gergijevovým „koněm“ je určitě mladý barytonista Vitaliy Bilyy (respektive Vitalij Bílyj ) – a právem. Od roku 2000 je to čím dál významnější oděský, později moskevský a v posledních letech mezinárodně působící sólista, který už není úplným nováčkem ani ve Scale, ani v Metropolitní opeře. Titulní role se mu podařila mnohem přesvědčivěji než jeho zmíněné operní partnerce – vítězil nosným hlasem i přesvědčivějším pohybem. Svým úlohám, dramatickému verdiovskému stylu i očekávanému standardu vyhověli i Adrian Sampetrean , Antonio Coriano a Wookyung Kim jako Banco, Malcolm a Macduff. Milánské publikum však není snobské – to, že se nic velkého na scéně nedělo, vycítilo velmi přesně. Večer měl podprůměrný, bezvýrazný ohlas, sotva dvě tři opony. A sólisté jako kdyby také věděli své – přišli se děkovat jen společně… Pokud to tak nebylo narežírováno, tak by se dalo říci, že to asi udělali pro jistotu.
