La Scala uvedla v červenci znovu dřívější inscenaci Popelky , kterou kompletně včetně scény a kostýmů realizoval známý, již nežijící, režisér Jean-Pierre Ponnelle . Na tak slavné jméno mi nepřipadalo jeho pojetí ani tak vynikající a nese jistě i stopy času svého vzniku. Nelze mu ale upřít nesmírnou živost a komediálnost, kterou toto dílo potřebuje. Hudební stránka ale předčila všechna očekávání. Vynikající dirigent Bruno Campanella v čele skvěle hrajícího orchestru si s Rossiniho hudbou lehce pohrával a svým temperamentem stimuloval sólisty k maximálním výkonům. Na jevišti pak probíhalo pěvecké klání, jaké je možno slyšet málokdy. Hvězdou večera byla v roli Angeliny (Popelka) americká mezzosopranistka Joyce Di Donato , dnes jedna z nejlepších představitelek náročných partů Rossiniho, ale také Donizettiho, Belliniho, Berlioze a Mozarta i Händela. Její nádherný a nosný sametový hlas zvláštního témbru, komediální talent a krásný vzhled podněcovaly diváky k častému aplausu a výkřikům během představení. Rovnocenným protihráčem v úloze aristokrata Dona Ramira jí byl mexický tenorista Juan Diego Flórez , který je dnes ve svém oboru ve světě mužem číslo jedna. Jeho zpěv je technicky i výrazově tak dokonalý, až to působí možná trochu sterilně, mohu-li použít obrazně toto slovo. Je mi ale záhadou, co všechno umí tento umělec se svým hlasem provádět. Nevlastního otce Angeliny Dona Magnifica zpíval výborně Simone Alaimo , přece jenom však ve stínu zmíněných pěvců. V menších rolích se pak spolehlivě uplatnili Jeanette Fischer , Ticiana Tramonti jako sestry Popelky, Roberto De Candia a Mark Steven Doss v rolích Dandiniho a Alidora. Nesmím také zapomenout na precizní sbor vedený Bruno Casonim . Nedivím se, že temperamentní publikum při takových zážitcích doslova šílelo. Rád bych podotknul, že odstoupení Riccarda Mutiho zatím nemá vliv na uměleckou úroveň divadla.
Budova opery prošla velkou stavební rekonstrukcí. Podstatně se zvýšil prostor nad zvětšeným a zmodernizovaným jevištěm a nad levou částí původní budovy vyrostla elipsovitá nástavba. Zmíněné úpravy ale nepůsobí rušivě. Hlediště zůstalo nezměněné, jenom pozlacená výzdoba a červený plyš září novotou. Rovněž veškeré technické a divácké zázemí je nové. Na nejvyšší úrovni je také vynikající klimatizace v italských podmínkách velmi potřebná. Na mateřské jeviště se postupně přesouvají další inscenace z pobočné scény divadla Arcimboldi. Prioritou je definitivní úspěšné vyřešení problémů se změnou vedení a pak budou moci občané naší republiky, speciálně však Prahy, Miláňanům jen závidět.
