středa, 26. prosinec 2018

Mezi Prašnou bránou a Vltavou

Napsal(a) 

Dashin Kashimoto, foto FOK Dashin Kashimotofoto: FOK

Jestliže jsem v recenzi koncertu SOČRu zmínil nevánoční charakter vánočního koncertu, pak pro koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy 19. a 20. 12. ve Smetanově síni pražského Obecního domu to platí stejně. Na dirigentské podestě stál jeho šéf Pietari Inkinen, hostem byl japonský houslový virtuos (a také 1. koncertní mistr Berlínské filharmonie) Dashin Kashimoto

Ocenění zasloužil FOK už v úvodu za připomenutí Ladislava Vycpálka. V referenčním podání zazněla jedna část z kompozice Vzhůru srdce! op. 30, coby fantazijní reflexe dialogu kněze a obce při eucharistii. Páteří umné kontrapunktické struktury je píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže. Velebné ladění bylo nádherně neseno nejdříve žesti a posléze hlavně smyčci. Pro dobu adventu povznášející hudba. Pak přišly na řadu dva vrcholné posluchačské zážitky – Houslový koncert č. 3 h moll Camilla Saint-Saënse a Čajkovského Pátá symfonie e moll

Pietari Inkinen, foto FOK Pietari Inkinenfoto: FOK

Daishina Kashimota jsem slyšel jak v roli koncertního mistra jedné z nejlepších světových filharmonií, tak v komorní hudbě i jako sólistu. V této roli to byl vrchol, který v Praze předvedl. Saint-Saënsovy skladby pro sólové housle jdou sice tak říkajíc „do prstů“, ale patří mezi vrcholy romantické houslové techniky. Zeštíhlený a ve vrcholné formě hrající Daishin Kashimoto dostal ze svého nádherného nástroje v první větě silné emoce, v Andantinu zavládl pastorální klid a noblesa a po sólovém přechodu přišlo bravurní finále. Výkon pana Kashimota se překvapivě zařadil k mým nejlepším houslovým zážitkům roku 2018. Přestože si hudbu Saint-Saënse občas s potěšením poslechnu, raději mám Brahmse, jehož koncert bude Dashin Kashimoto hrát s FOKem v lednu v Japonsku. Snad jeho pojetí někdy uslyšíme i v Česku.

Věděl jsem, že Pražským symfonikům Pietari Inkinen prospívá, ale Čajkovskij byl pro mě největším překvapením večera. Nejenže byli koncentrovaní a natěšení, ale orchestr přímo rozkvetl. Jistě by se daly najít nějaké mouchy, ale celek se v několika parametrech vyrovnal i provedení České filharmonie se Semjonem Byčkovem z prosince 2017. Byl to vskutku důstojný večer.

Dashin Kashimoto, foto FOK Dashin Kashimotofoto: FOK

Česká filharmonie z vltavského Rudolfina má co se týká dramaturgie pověst zdravě konzervativního orchestru. V podstatě je to pravda, leč snaží se ji nabourávat například soutěží pro skladatele nebo hostováním výrazných osobností interpretace starší hudby. Evidentně se chce „nabourat“ do světa před Mozartem, s nímž má problém. V prosinci otevírali dveře nejdříve Giovanni Antonini a 22. prosince s Komorním orchestrem České filharmonie Reinhard Goebel, jenž patřil díky vedení souboru Musica Antiqua Köln k leaderům tzv. autentické interpretace barokní hudby hlavně v 90. letech. Po roce 2000 dával kvůli zdravotním problémům stále více přednost před houslemi dirigování. Na programu adventního pastorálního večera byla jak hudba baroka, tak předbeethovenského klasicismu: Quantz – Pastorale G dur, Locatelli – Concerto grosso „Per il santissimo Natale“, Heinichen – Pastorale A dur, Bach – kantáta „Jauchzet Gott in allen Landen“, Corelli – Concerto grosso g moll „Fatto per la notte di Natale“, Fils – „Gaude, plaude, Jerusalem“ (árie z Vánoční kantáty), Gaviniès – Suite sur les Noëls. (Oceňuji, že se vyhnul Vivaldimu.) Goebel vybraným členům filharmonie prospěl, i když kus cesty je ještě čeká. Česká filharmonie jako náš první orchestr musí oplývat špičkovými hudebníky.

Reinhard Goebel (ilustrační snímek), foto Wolf Silveri Reinhard Goebel (ilustrační snímek)foto: Wolf Silveri

V komorní formaci se to pak hemžilo výraznými individualitami – od koncertního mistra Jana Mráčka po hornistu Ondřeje Vrabce či cembalistku a varhanici Barbaru Marii Willi. Technicky bylo radostí je poslouchat, nicméně panu Goebelovi se je dle mého mínění nepodařilo přivést k plnému pochopení světa a zákonitostí barokní hudby. Nejvíce se to projevilo v Bachovi, nejvěrohodnější byl dle očekávání Gaviniès. Zapomenu-li na špičkové specializované soubory, byla hra filharmoniků pohlazením. Bohužel měl večer problém. Za zdravotně indisponovanou Simonu Šaturovou zaskočila takřka na poslední chvíli sopranistka Nicola Proksch. Od ní jistě obětavé, nicméně bylo to chybné rozhodnutí. Paní Proksch má pěknou barvu hlasu a bylo by jistě zajímavé ji vidět na operním jevišti, ale jestliže Fils měl příjemnou atmosféru, Bach nebyl ani tak vánočně jásavý, jako smutný. Bachova hudba chce zvláštní znalosti, dispozice i přípravu. Nic z toho sólistka neměla. Bylo to labilní, hrubé a nestylové, místy dokonce tápající. Bohužel se její nejistota přenesla na dirigenta, což ovlivnilo občas i orchestr. Jestliže má Česká filharmonie v plánu i nadále zvát specialisty na baroko, bylo by žádoucí nabízet po všech stránkách dokonalé projekty s jasným edukačním účinkem pro orchestr.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.