Provedení Mše h moll, BWV 232 Johanna Sebastiana Bacha je prestižní záležitostí pro každého dirigenta. Pro sira Johna Elliota Gardinera , který těsně před oficiálním zahájením letošního Pražského jara představil 9. 5. v Rudolfinu svůj pohled na tuto skladbu, šlo o repertoárovou záležitost a součást turné po Evropě a USA. Pro festivalové publikum, které téměř beze zbytku zaplnilo Dvořákovu síň, znamenal tento koncert jedinečnou příležitost seznámit se poprvé „živě“ se dvěma ze tří světově proslulých souborů, který Gardiner založil – Monteverdi Choir (1964) a English Baroque soloists (1978). Večer překonal veškerá očekávání – sotva si lze představit příkřejší kontrasty mezi nejjemnější pianissimy v citově vypjatých částech skladby a bouřlivými forte tam, kde si to žádal obsah a smysl textu, větší cit pro detailní vyjádření proměn nálad uvnitř skladby, dokonalejší sezpívanost devětadvacetičlenného sboru nebo souhru dvaatřicetičlenného orchestru či schopnost oprostit výraz od sebemenšího náznaku čehokoliv světského. Gardinerův pohled na Bacha možná není „autentický“ (v době, kdy jednotlivé části Mše h moll postupně vznikaly, nebylo myslitelné, aby sopránové a altové party v chrámových skladbách a duchovní hudbě vůbec prováděly ženy), ale historicky poučený je v každém případě – od využití dobových nástrojů až po pro nás nezvyklý detail provádění vokálních sól sborovými hlasy. Gardiner si ovšem něco podobného může dovolit bez zaváhání. Jeho sbor je sestaven ze zpěváků, kteří kromě členství v Monteverdi Choiru, nepochybně rozvíjejí i svou vlastní sólovou kariéru. Přesně totéž platí i o English Baroque Soloists, mezi nimiž figurují profesoři vysokých hudebních škol (koncertní mistr Kati Debretzeni , varhaník a cembalista James Johnstone ). Stručně řečeno – tento velkolepý, zcela mimořádný hudební zážitek patřil ke skutečně nezapomenutelným. Obecenstvo odměnilo oba soubory i dirigenta stoprocentně zaslouženými dlouhotrvajícími ovacemi ve stoje.
Na závěr této eulogie si nemohu odpustit poznámku: tuto hudební hostinu jsme si mohli dopřát už v roce 1994 – a to dokonce v ještě velkolepější ambaláži. John Elliot Gardiner sem chtěl přivézt inscenaci Dona Giovanniho, která plnila domy po celé Evropě. S výjimkou Prahy, která o tento projekt neprojevila nejmenší zájem. Dnešní situace je zcela jiná – což je pozitivní zpráva nejen pro ty, kdo doufají, že v dohledném čase poznáme jinak než jen z nahrávek také Gardinerův třetí znamenitý soubor – Orchestre Révolutionnaire et Romantique, ale i pro ty, kdo sledují, co se děje na naší vlastní „starohudební“ scéně. S trochou trpělivosti se můžeme i doma dočkat podobných zázraků, jako byl Gardinerův Bach. Jeho velikou výhodou je čtyřicet let nerušené práce v oboru, který byl u nás donedávna popelkou; současné úspěchy našich nejlepších souborů nasvědčují, že i tady je všechno na nejlepší cestě.
