pondělí, 18. červen 2018

Metropolitní opera v Litomyšli

Napsal(a) 

, foto František Renza foto: František Renza

Šedesátý ročník Smetanovy Litomyšle ozdobil mexický tenorista Javier Camarena, pěvec, jemuž v současnosti tleskají lidé ve světových divadlech, včetně toho nejslavnějšího v New Yorku. Festival dosáhl dvojího prestižního okamžiku: dostal do programu skutečnou prvořadou hvězdu – a navíc takovou, kterou publikum v České republice ještě živě neslyšelo.

Ano, opravdu jsem ten chlapík, co je napsaný v programu. Jen ta fotka, kterou tam máte, je z doby, kdy jsem byl mladší,“ prohlásil se smíchem sólista z pódia, než začal zpívat. Ještě předtím se pokusil o český vstupní pozdrav, ale vyšlo mu z toho „Dobrou noc“, čímž v osm večer trochu předběhl hodiny… Publikum si pěvec umí získat – nejen takto slovně, ale i celkově sympatickým vystupováním a velmi přirozeným neokázalým zpíváním.

, foto František Renza foto: František Renza

Camarenovou nejvlastnější doménou je italské belcanto první poloviny 19. století. Z něj ovšem zazněla vlastně jen jedna árie – Tebaldovo E serbatoa questo acciaro z Belliniho opery I Capuleti e i Montecchi. Tenorista měl hosta, partnerku – mexickou sopranistku Leticii de Altamirano – a s ní zazpíval také duet z Belliniho Náměsíčné. Pak jsme od něj už slyšeli Verdiho, operetu, zarzuelu a písně. I s přídavky šest sólových čísel a čtyři duety. Jeho hlas není tak světlý a lehoučký (a asi ani tak mimořádně pohyblivý) jako Flórezův, ale není to ani hlas z největších, není tak nosný jako u univerzálnějších pěvců. Je to hlas velmi lyrický, opravdu příjemný. Přirovnání zrovna k Pavarottimu, které snad kdesi v zahraničním tisku zaznělo, je ale zbytečné, spíše úsměvné.

Ve výškách je nicméně Camarenův hlas krásný a i když je u horní hranice svého objemu, nezní přepínaně. Alfréd z Traviaty a Vévoda z Rigoletta jsou pro něj pěkné role – a není třeba hned srovnávat s největšími a nejznámějšími hlasy, které mají širší repertoárový záběr a tedy i rezervy. Srovnávat však už je třeba v případě árie Su-Čonga z Lehárovy Země úsměvů – a tady Camarena nevyšel nejlépe. Kdo ho má rád, tak si ho rád určitě poslechne i v operetě, ale jinak je na tento úkol potřebný přece jen ještě větší a ještě jinak barevnější hlas. Totéž ostatně platí o vypjaté, téměř veristické árii ze Sorozábalovy zarzuely Šenkýřka z přístavu.

Leticia de Altamirano, Leoš Svárovský, foto František Renza Leticia de Altamirano, Leoš Svárovskýfoto: František Renza

Sopranistka Leticia de Altamirano má hlas milý, čistý, lyricky lehoučký, ale vysloveně nevelký. Jako Norina nebo Julie ve scénách z Donizettiho a Gounodových oper potěšila, ale neoslnila, v duetech byla příjemnou partnerkou, na rozmarný kuplet Adély ze Straussova Netopýra však interpretačně neměla: pro ideální výsledek ani dostatek nadhledu a šarmu, ani dost hlasu. Nebyla v té chvíli víc než jen snažící se subreta.

Leoš Svárovský vedl orchestr PKF – Prague Philharmonia po celý večer přesně, znalecky, názorně a často velkými gesty. A nezapomíná svými pověstnými rozmáchlými tečkami ani na publikum. Doprovod pěvců se – i se všemi očekávanými tempovými změnami a zdůrazněnými závěry ve všech číslech – díky profesionalitě všech zúčastněných skvěle zdařil a také v samostatných předehrách a intermezzech měla interpretace dostatek ambicí i lesku. Posluchačsky mimořádně vděčný večer.

Leoš Svárovský, foto František Renza Leoš Svárovskýfoto: František Renza

A už jen pro úplnost a pro historii: na koncertě na zámeckém nádvoří zazněly tři přídavky. Nejprve v podání sopranistky píseň Júrame, kterou napsala María Grever. Potom zazpíval Camarena slavnou Granadu, kterou napsal Augustín Lara a kterou v tomto případě trochu jinak, než jsme zvyklí slýchat, aranžoval Dimitri Dudim. Na úplný závěr pak zazněla jako duet píseň Dime que sí, jejímž autorem je Alfonso Esparza Oteo.

A Camarena? Při přídavcích posunul dosavadní, u nás obvyklou laťku zase dál. Nenuceně ukázal na venkovní kapsičku fraku, z níž čočkou fotoaparátu vykukoval chytrý telefon, a poznamenal: vysílám živě.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.