Metropole komorní hudbyfoto: © Lotos
V červnu se stala Kutná Hura naším hlavním městem komorní hudby. Mezi 5. až 12. červnem se tu potřetí konal mezinárodní festival, jehož duší je violoncellista Jiří Bárta . Přípravě a konání věnuje spoustu času (v rovině interpretační musel zvládnout během osmi dnů osm různých programů). Tím, že není dramaturgicky omezován, tak může dát průchod své kreativitě a přáním. Záleží pak jen na tom, aby sehnal partnery, kteří jeho sny s ním uvádějí v život. Z konceptu tvůrčí laboratoře, kdy se skladby zkoušejí na místě, nezřídka až v den koncertu, z drogového pocitu očekávání, nejistoty a riskování, pak vznikají jedinečné okamžiky uměleckého souznění. Výsledek není vždy technicky dokonalý, ale má neuvěřitelnou atmosféru a vnitřní dynamiku. Jestliže vloni byla magnetem kanadská houslistka Lara St. John, letos jím byla třiadvacetiletá britská houslistka Chloë Hanslip . Oč menší je vzrůstem, o to větší je svým uměním. Na nočním preludiu při svíčkách v kapli Božího těla dne 5. června zahrála s Jiřím Bártou tři dua. Poprvé se v Česku představila na festivalu Struny podzimu 2007 a bylo to shodou okolností právě s Jiřím Bártou. Z tehdejšího programu zazněla v Kutné Hoře Ravelova Sonáta , dílo poslechově náročné, pavučinově jemné, kdy dialogické ševelení rozčeří občas závan typicky ravelovské rapsodičnosti. Ještě větším útokem na konzervativnější část kutnohorského publika bylo Duo Erwina Schulhoffa, mířící více do lidových a expresivních východisek. Kompozičně vyhraněné dílko hráli oba protagonisté nokturnového večera poprvé a dlužno dodat, že skvěle. Artistní atmosféra byla dramaturgicky ponížena zařazením neobarokní Passacaglie Johana Halvorsena. Norský skladatel vytvořil sice posluchačsky vděčný opus, ale Händlova originální předloha je podstatně zajímavější. Chloë Hanslip hrála stejně jako před třemi lety v Praze na světové úrovni. Má neobyčejně zručné ruce, přirozený instinkt pro styl, velmi ostrou intonaci a nádherný tón, jehož základem jsou housle od Guarneriho del Gesù z roku 1737. Jiří Bárta jí byl vnímavým, dobře připraveným partnerem.
Oficiální zahájení festivalu se uskutečnilo další večer v kostele sv. Jana Nepomuckého. Na problematickou akustiku doplatil Dvořákův Kvartet D dur op. 23 (Chloë Hanslip – housle, Jakub Fišer – viola, Jiří Bárta – violoncello, Konstantin Lifschitz – klavír). Skladatelově tvůrčí poetice kostel příliš nesvědčil, občas se valila na posluchače kompaktní, těžko strukturovatelná zvuková masa. Přitom podání bylo moc dobré, sice méně přesné, než můžete slyšet z nahrávek, ale úžasně muzikální. Ocenil jsem, že hráči nehledali dramatismy tam, kde nejsou, kterýžto nešvar je dnes běžný. Houslista Jakub Fišer zkusil violu, mohl být občas tónově sebevědomější, nicméně naznačil další nadějný směr své kariéry. Dvořák byl nakonec jen chutným předkrmem před zjevením jménem Čajkovskij. Jeho Klavírní trio a moll op. 50 je horou, kterou chtějí pokořit všechna klavírní tria, jedno jestli stálá, či projektová. Je plné jemné melancholie a vášnivých vzedmutí citů. Zahrát tento geniální trialog tak, aby nebyl kýčem nebo naopak přehlídkou asketické technické bravury, je těžké. Jestli je pravda, že trio Lifschitz – Hanslip – Bárta na to měli jednu zkoušku, tak je pro mě výsledek nepochopitelný. Byl to okamžik, na který se nezapomíná – sugestivní představení vrcholného souznění emocí tří vyhraněných osobností, jejich mistrovství a empatie. Možná svým dílem přispělo k tak dobrému výsledku i to, že Konstantin Lifschitz má k této hudbě svým dětstvím a školením tak blízko. Každopádně jsem neslyšel, co se týká výrazu, tak fantastické provedení. Dokonce ani technicky dokonalejší nahrávka projektového tria Lang Lang – Vadim Repin – Mischa Maisky mně nevstoupila do srdce tak, jako provedení ve skromném kostele skromného středočeského města.
