Přímý přenos Soumraku bohů , závěrečného dílu Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův , uzavřel promítání celého cyklu oper. Inscenátoři – režisér Robert Lepage , scénograf Carl Fillion a výtvarník kostýmů Francois St-Aubin , které v zastoupení dirigenta Jamese Levina doplnil Fabio Luisi , užili pro všechny čtyři díly týž scénografický princip. Na jeviště umístili velký architektonický objekt, jemuž režisér i ostatní začali říkat „machine“ – stroj. Finančně náročný artefakt, složený z masivních lamel, jež bylo možné varírovaně otáčet, byl základnou pro mnohé promítání, jemuž tvůrci věnovali velikou pozornost. K tomuto základu pak přibyly různé scénické doplňky, jejichž podoba zdaleka nebyla tak sofistikovaná (např. Mimeho kovárna, medvěd, či „drak“ Fafner v Siegfriedovi). Přesto velmi udivilo rozvolnění scénografického rejstříku v Soumraku bohů, kdy režisérovi a výtvarníkovi pro divadelní efekty nestačilo promítání na jevištní stroj a v závěru najednou přistoupili na „realistické“, kašírované a nechtěně komické řešení situací. Za skupinou, truchlivě nesoucí zemřelého Siegfrieda, tu kráčeli lovci se zabitou srnou, před pohřebním obřadem začali nosit velká polena, z nichž pro Siegfrieda vytvořili velkou hořící hranici. Také tu nechyběly sochy bohů a kůň Gran v plechové zbroji, jež obepínala jeho neexistující trup a dokázala hýbat hlavou i ve chvíli, kdy na něm Brünhilda skočila za Siegfriedem do plamenů.
Poslední díl tetralogie působil dojmem, jako by tvůrcům inscenace došla invence – cyklu chyběl závěr. Večeru vévodila představitelka Brünhildy Deborah Voigt , která (stejně jako představitel Siegfrieda Jay Hunter Morris ) v Soumraku bohů na jevišti Met debutovala. Paní Voigt se vypjala k výkonu, jímž přesvědčila o své vhodnosti pro tuto roli daleko víc než v předchozích dílech, ač ji zde čekalo maximální hlasové vypjetí na velké hudební ploše. Jay Hunter Morris naopak poněkud zklamal nejen pěvecky, ale především představitelsky. Jeho naivní čistota, která tolik okouzlila v Siegfriedovi, nestačila na pokrytí role složitější a diferencovanější, na vytvoření postavy dospělého, mužného Siegfrieda. Doslova jako zjevení zapůsobila Waltraud Meier (Brünhildina sestra Waltrauta), protože připomenula pěvecké a herecké mistrovství zkušených wagnerovských interpretů, před nímž vynikla povrchnost těch současných. Neopomeňme však také pěvecké kvality basistů Hans-Petera Königa (Hagen) a Erica Owense (Alberich).
Dirigent Fabio Luisi vedl i tentokrát představení s obrovským přehledem, který mu dovolil hierarchizovat dílo jako celek, volit svěží tempa, jemně odstiňovat a provázat jednotlivé hudební fráze a nikdy nezapomenout na muzikantskou empatii se skladatelem. Nedostižné byly barevně vycizelované zpěvy Noren. Díky Luisimu zazněl Wagnerův Soumrak bohů na živé, strhující úrovni. Tetralogie Prsten Nibelungův uspokojila především po stránce hudební, pěvecké, ne tak po stránce režijní, výtvarné. Jedním z nejslabších článků inscenace byly také kostýmy, jimž se nedostalo výrazného formujícího gesta, které by charakterizovalo jejich příslušnost k této cyklické inscenaci. Rádi jsme viděli, ale hlavně slyšeli Prsten Nibelungův po americkém způsobu, nebude však patřit k těm nezapomenutelným, které nám zůstanou uloženy v paměti.
