Dirigent Fabio Luisi , nově jmenovaný hlavní dirigent Metropolitní opery, který převzal po onemocnělém Jamesi Levinovi inscenaci Siegfrieda , pojímá Wagnera svěže, svižně a s nadhledem, který mu dovoluje vystavět nesnadné dílo do téměř „samonosné“ podoby. Kromě prvního dějství, které vzdoruje všem dirigentským i režisérským dovednostem plyne opera obdivuhodně živě, a to přesto, že režisér Robert Lepage vytvářející tetralogii Prsten Nibelungův ve scénografii Carla Filliona a s kostýmy Francois St-Aubin příliš neozvláštnil svůj výrazový rejstřík (málo invenční podoba Mimeho kovárny, medvěda, draka Fafnera). Obří jevištní stroj byl tentokrát často pouhým „promítacím plátnem“, které někdy barevně zasahovalo i do obličejů jednajících postav. Kanadský tenorista Jay Hunter Morris (dříve kromě San Francisca pouhý cover role Siegfrieda na amerických scénách) zvládl tuto mimořádně obtížnou postavu, „která nesejde z jeviště“, dokonale nejen po stránce zjevové, ale také po stránce pěvecké, a dokonce i herecké. Jeho čitelná obličejová mimika dovolovala filmovým divákům, aby si vychutnali zážitky zcela nezkušeného mladíka s pobaveným pochopením (připomeňme alespoň jeho zvědavé objevování ženy – Brünhildy v onom spícím neznámém bojovníkovi, ale už předtím také hledání Wotana v prostém Poutníkovi, s nímž se setkal). S takovým Siegfriedem a Poutníkem (Wotanem) – Bryn Terfel exceloval pěvecky i herecky, s výborným Mimem Gerharda Siegla a Alberichem Erika Owense , se sonorním Fafnerem Hans-Petera Königa a s kouzelně zvonivým Ptáčkem Mojcy Erdmann nelze označit přenášené představení z Met jinak než jako mimořádně působivé. Méně výrazný byl výstup Erdy v podání Patricie Bardon a také o Brünhildě Deborah Voigt nemůžeme tvrdit, že se svým výkonem kolegům vyrovnala.
