Zatímco v německém Halle působí divadlo, které se specializuje na Händelovy opery, Metropolitní opera v New Yorku je v jistém smyslu pro uvádění barokních oper handicapována svým velkým jevištěm a orchestřištěm i absencí specialistů, které ovšem může k tomuto účelu angažovat. Pozvala si dirigenta Harry Bicketa, který se barokní hudbou zabývá, nebylo však v jeho moci, aby proměnil sytě znějící orchestr Metropolitní opery s moderními nástroji v komorněji znějící rádoby „barokní“ těleso. Dalšímu požadavku, aby sólové hlasy zněly stylově a přitom byly dosti znělé v rozlehlém prostoru Met je dosti obtížné dostát, pro zvukové odborníky přenosu to však nebyl problém. Režie měla oživit rozvláčný, stále se opakující text libreta a zasadit děj do atraktivní scénografie. Tyto prvky ovládli inscenátoři pouze na zcela povrchní úrovni. Mylně se domnívali se, že otevírání dalších a dalších prostor realisticky kašírovaných interiérů, jimž vévodila stáj s živým koněm, a neustálé přesazování bramboříků, situaci zachrání. Neobyčejně nudná inscenace se navíc vyznačovala značně neobratným vedením herců (režisér Stephen Wadsworth, scénograf Thomas Lynch a kostýmní výtvarník Martin Pakledinaz). Renée Fleming, která pěvecky svou roli zvládá na patřičné úrovni, po herecké stránce Rodelindu jako by karikovala -vytvářela postavu královny bez sebemenší empatie a přesvědčivých duševních hnutí. Příběh působil ploše, chyběla mu výrazná titulní postava, ale nejen ona. Rodelindinu švagrovou ztělesnila v Met velmi oblíbená Stefanie Blythe, jejíž mezzosoprán, domnívám se, postrádá ženskost, měkkost a barevné kouzlo, a jež vyniká značnou baculatostí. Režisér ji neprozřetelně ponechává pohrávat si s kudrnatými kadeřemi, rozkošně se otáčet kolem své osy, čichat ke květinkám (bramboříky!), vzdychat a nýt… Dva kvalitní kontratenoři, Andreas Scholl jako Rodelindin manžel král Bertarido a Iestyn Davies jako jeho důvěrník Unulfo, předvedli intonačně i výrazově perfektní výkony, jejich existence na jevišti však nepůsobila příliš přesvědčivě, zejména ve společných duetech nebo v milostných pasážích Rodelindy a Bertarida. Sympaticky se uvedl tenorista Joseph Kaiser jako uzurpátor trůnu Grimoaldo. Sólistický ansámbl byl stylově nepříliš vyrovnaný. Také po stránce herecké se příběh nepodařilo revitalizovat. Zdá se, že v takto nevyhraněné podobě by bylo lépe barokní operu v Met raději nehrát. Inscenace měla premiéru v roce 2004.
