čtvrtek, 26. leden 2012

Met in HD: Rodelinda

Napsal(a) 

Zatímco v německém Halle působí divadlo, které se specializuje na Händelovy opery, Metropolitní opera v New Yorku je v jistém smyslu pro uvádění barokních oper handicapována svým velkým jevištěm a orchestřištěm i absencí specialistů, které ovšem může k tomuto účelu angažovat. Pozvala si dirigenta Harry Bicketa, který se barokní hudbou zabývá, nebylo však v jeho moci, aby proměnil sytě znějící orchestr Metropolitní opery s moderními nástroji v komorněji znějící rádoby „barokní“ těleso. Dalšímu požadavku, aby sólové hlasy zněly stylově a přitom byly dosti znělé v rozlehlém prostoru Met je dosti obtížné dostát, pro zvukové odborníky přenosu to však nebyl problém. Režie měla oživit rozvláčný, stále se opakující text libreta a zasadit děj do atraktivní scénografie. Tyto prvky ovládli inscenátoři pouze na zcela povrchní úrovni. Mylně se domnívali se, že otevírání dalších a dalších prostor realisticky kašírovaných interiérů, jimž vévodila stáj s živým koněm, a neustálé přesazování bramboříků, situaci zachrání. Neobyčejně nudná inscenace se navíc vyznačovala značně neobratným vedením herců (režisér Stephen Wadsworth, scénograf Thomas Lynch a kostýmní výtvarník Martin Pakledinaz). Renée Fleming, která pěvecky svou roli zvládá na patřičné úrovni, po herecké stránce Rodelindu jako by karikovala -vytvářela postavu královny bez sebemenší empatie a přesvědčivých duševních hnutí. Příběh působil ploše, chyběla mu výrazná titulní postava, ale nejen ona. Rodelindinu švagrovou ztělesnila v Met velmi oblíbená Stefanie Blythe, jejíž mezzosoprán, domnívám se, postrádá ženskost, měkkost a barevné kouzlo, a jež vyniká značnou baculatostí. Režisér ji neprozřetelně ponechává pohrávat si s kudrnatými kadeřemi, rozkošně se otáčet kolem své osy, čichat ke květinkám (bramboříky!), vzdychat a nýt… Dva kvalitní kontratenoři, Andreas Scholl jako Rodelindin manžel král Bertarido a Iestyn Davies jako jeho důvěrník Unulfo, předvedli intonačně i výrazově perfektní výkony, jejich existence na jevišti však nepůsobila příliš přesvědčivě, zejména ve společných duetech nebo v milostných pasážích Rodelindy a Bertarida. Sympaticky se uvedl tenorista Joseph Kaiser jako uzurpátor trůnu Grimoaldo. Sólistický ansámbl byl stylově nepříliš vyrovnaný. Také po stránce herecké se příběh nepodařilo revitalizovat. Zdá se, že v takto nevyhraněné podobě by bylo lépe barokní operu v Met raději nehrát. Inscenace měla premiéru v roce 2004.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.