Z Glasssových oper jsme u nás poznali sugestivní Pád domu Asherů (v Praze koncertně uveden 1996, scénicky o tři roky později ve Státní opeře), roku 2003 také Krásku a zvíře v Národním divadle a později v brněnské Redutě, letos v létě Příšerné děti v bohnické léčebně. Satyagraha (premiéra v Metropolitní opeře se konala v koprodukci s Anglickou národní operou v Londýně už roku 2008), komponovaná na libreto v sanskrtu, je dílo rozvláčné, rétorické, hudebně dramaticky málo vypointované. Režisér Phelim McDermott proto doprovázel veškeré dění na jevišti scénickými akcemi pohybového sboru, který mimo jiné vodil i loutky nadživotní velikosti. Postava Gándího (tenorista Richard Croft) nesejde z jeviště, takže by její představitel měl být charismatickou osobností, která by přitahovala divákovu pozornost. Obávám se, že Croft takovým interpretem nebyl, zejména proto, že jeho postava byla vedena velmi odtažitě, až sošně. Trio ženských postav bylo obsazeno zpěvačkami druhé kategorie, z nichž jedna byla specialistkou na zpěv vysokých tónů, které kupodivu dokázala zpívat až do konce (byť hlasem poněkud zúženým), druhá vynikala nepříjemným tremolem a třetí s nimi hlasově vůbec neladila pro svůj nepříliš výrazný, avšak kultivovaný rovný mezzosoprán. Skladatel Philip Glass se tvářil spokojeně a viditelně rád se zúčastnil zákulisního rozhovoru s Peterem Gelbem. Režie večera byla málo invenční, popisná a dirigent Dante Anzolini odvedl svou práci spíše řemeslně než objevitelsky. Tentokrát bylo pro diváky největším přínosem poznání této opery, k jejímuž uvedení v našem prostředí v nejbližších letech asi stěží dojde. Scénu navrhl Julian Crouch, kostýmy Kevin Pollard.
