MET in HD – Giovanni globalizovaný do univerzální nudy

Pro impresaria Nosticova divadla Pasquala Bondiniho byla objednávka další Mozartovy opery po pražském triumfálním úspěchu Figarovy svatby, sázka na jistotu, libreto navíc opět dodal zkušený Da Ponte. Na jistotu vsadil i generální ředitel MET Peter Gelb: jakoby součástí zadání inscenačnímu týmu byla i instrukce „hlavně neexperimentovat!“. Proč ne, zejména v době nejistého vývoje financování kulturních podniků (a nejen jich) si i MET musí hlídat ještě obezřetněji ekonomicko-umělecké ukazatele a vkus svých donátorů, zvláště po tak nákladném Wagnerově Prstenu Nibelungově.

Že britský režisér Michael Grandage vytvořil inscenace, které sklízely prestižní divadelní ceny, se pohříchu dočítáme z jeho životopisu, jeho debut v MET tomu nijak nenasvědčoval. Držel se realistického, velmi uměřeného pojetí, které ilustrovalo děj v jakési blíže neurčené době baroka a rokoka před oprýskanou dřevěnou fasádou dvoupatrového domu s žaluziemi a balkónky, která navozovala pocit úzké ulice města kdesi na jihu Evropy. Průčelí bylo možné rozevřít do stran tak, že se rozkryla hloubka zadního jeviště uzavřeného architektonicky podobně řešeným ochozem do půlkruhu, před kterým se odehrávaly především taneční scény, ale např. i ta hřbitovní. Žádné guthovské drastické aktualizace nebo Bietovo vulgární řešení, žádná nahá těla, žádné velké vášně, vše spořádaně krotké. Kdo měl přijít zprava a kdo zleva, jsme si mohli snadno domyslet, kdo měl prchat od Donny Anny po připraveném žebříku (a kvůli zranění neslezl) díky přestávkovým rozhovorům a tiskovým zprávám víme, ostatně většina protagonistů měla své role zažité odjinud. Režijně byl asi nejhloupější moment jak z nepovedené gangsterky, kdy si Giovanni bere na konci prvního jednání Leporella a následně Donu Annu jako rukojmí, aby vzdoroval směšně namířené pistoli Donna Ottavia.

Čerstvý šéfdirigent MET Fabio Luisi nastudování řídil od cembala (režie přenosu bohužel nedokázala uplatnit jeho doprovody recitativů). Hudebně vše vyznělo spořádaně, jako by Giovanni byl již napraven. Orchestr hrál ve velkém obsazení a jeho zvuk byl nutně mohutný, na Mozarta příliš. Jistě, hlediště Metropolitní opery je velice rozlehlé a je otázka, nakolik by tam historicky poučená interpretace ve výsledku působila titěrně. Ani pěvci své velké hlasy nijak nekrotili, respektive takovým dojmem působilo velmi silné ozvučení v pražském kině Světozor. Polský barytonista Mariusz Kwiecień se zdál mít pro titulní postavu ideální věk, přitažlivý zjev, zvučný baryton a suverénně zvládnutou pěveckou techniku – a přece z něj charisma proklatce, pro kterého jsou ženy tak snadno ochotny zapomínat na svá předsevzetí, postrádal. Výkon Luky Pisaroniho jako Leporella měl v sobě větší napětí, ale ani on se nedokázal dostat přes obehraný portrét věčně hladového sluhy brblajícího na těžkou službu. Trojice mstitelů v podání Mariny Rebeky , Barbory FrittoliRamóna Vargase zpívala a chovala se vznešeně a uměřeně a tvořila krásné tóny. Nejsympatičtější byla nakonec Barbara Fritolli o přestávce, kdy se svěřila, že svou roli chápe tak, že pro Elvíru je to poslední šance, jak získat opravdového chlapa. A této sestavě zkušených operních harcovníků dodala mladistvou jiskřičku Zerlina v podání Mojcy Erdmann s Masettem Joshuy Blooma . A nebylo vinou dobře hřímajícího Štefana Kocána , že coby kašírovaná socha Komtura s vehementně kývající hlavou působil směšně.

Samozřejmě všichni zpívali čistě a přes drobná rytmická zaváhání (úvodní ansámbl Donny Anny, Dona Giovanniho, Leporella) bylo vše dokonalé, uměřené, vycizelované. Až tak, že výsledkem byla nevzrušivá nuda, vzdálená plnokrevnému hudebnímu divadlu, vzrušujícímu přinejmenším v ambivalenci dramatu giocoso. A Pražanům, kteří „svému“ Mozartovi tak rozuměli, se dozajista vnucovala otázka, jak by s takovými možnostmi, které skýtá MET, naložil třeba David Radok, Michael Tarant nebo některý z našich mladých ambiciózních režisérů.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější