středa, 25. leden 2012

Met in HD: Faust a Markétka

Napsal(a) 

Metropolitní opera v koprodukci s Anglickou národní operou v Londýně (kde se, jak je tam zvykem, zpívá v angličtině) nastudovala Gounodovu operu Faust a Markétka francouzsky. (Koprodukce The Metropolitan Opera New York – English National Opera. Premiéra 29. 11. 2011. Met: Live in HD 10. 12. 2011.) Americko-kanadský režisér Des McAnuff cítil potřebu dílo výrazně aktualizovat, takže kromě obřích fotografií obličejů jednotlivých postav viděli diváci na počátku inscenace na zadním prospektu scénografie jedinou stavbu, která přežila v Hirošimě výbuch atomové pumy (vyprojektoval ji český architekt Jan Letzel).

Ve své laboratoři, zabývající se jadernou energií potkává starý Faust Markétku jako půvabnou laborantku v bílém pracovním plášti. Její kolegyně a kolegové tvoří sbor, který svým zpěvem otevírá i uzavírá operu. Na konci je zpěv laborantů a laborantek vskutku zvláštní formou nanebevzetí Markétky, která stoupá vzhůru po bílém technickém schodišti (scéna Robert Brill). Kam? Pán Bůh tu zřejmě není dostatečnou autoritou, proto vztahuje režisér celou gounodovsky melodickou operu, jejímž tématem je milostný příběh Markétčin, k celosvětovému tragickému dění. Je to sice dosti nelogické, avšak vnějškově efektní, když pak samotný příběh probíhá někdy během první světové války a Faust s Mefistem mohou být oblečeni do efektně se střídajících elegantních obleků (Paul Tazewell). Kromě závěrečné Markétčiny apoteózy dobře nevychází ani Valpuržina noc (bez baletu), v níž luzná ženská zjevení vystřídaly lidské trosky po atomové katastrofě. O to kýčovitější je milostný duet Markétky a Fausta, plný promítaných rudých růží. Gounodova opera rozhodně není filosofický traktát a režisér má pochopitelně vždy právo volby…

Postava Markétky je, podle mého názoru, zatím nejdokonalejší rolí Mariny Poplavskoy, která se jí poddala nejen s u ní obvyklým hlasovým nasazením, ale tentokrát v oslňujícím ztotožnění se s lidským osudem plaché, láskyplné a zoufalé dívky. Jonas Kaufmann předvedl další ze svých vrcholných pěveckých i hereckých kreací a také Mefisto René Papeho byl díky jeho plnému barevnému basu i představitelskému umu přesvědčivou postavou. Všichni tři pěvci měli ve svém ve všem všudy živě přenášeném výkonu zanedbatelné nedokonalosti – Poplavskaja a Kaufmann ve stěží postřehnutelné tenzi jediné z výšek, Pape zase hned zpočátku ve vyšší poloze svého partu. Vzhledem k tomu, že inscenace měla premiéru pouhých deset dní před přímým přenosem, nelze se tomu ani divit. Valentinovi Russela Brauna poněkud scházelo plynulejší legato i více herecké přesvědčivosti. Stejně kvalitní jako pěvci byl dirigent Yannick Nézet-Séguin a pod ním hrající orchestr.

Metropolitní opera byla tentokrát odvážnější ve volbě inscenace, vytvořené již dříve v Londýně, musím však přiznat, že mne velmi pracná a technicky náročná inscenace potěšila především díky představitelům hlavních rolí a díky kvalitě své hudební složky.

Olga Janáčková

Muzikoložka, teatroložka, operní režisérka, hudební a divadelní kritička a organizátorka. Studovala hudební a divadelní vědu na Filozofické fakultě tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, sólový zpěv na brněnské konzervatoři a operní režii na JAMU. V letech 1968–90 pracovala jako odborná pracovnice specializovaná na hudební divadlo v Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Přispívala do samizdatového divadelního časopisu Dialog (1977–80). V letech 1987–89 byla dramaturgyní opery Státního divadla v Ústí nad Labem, pracovala také v Divadelním ústavu Praha. Od roku 1990 soustavně sleduje produkci českých a moravských operních divadel, recenze a články publikuje v odborných médiích.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.