Krásně působily jemně vycizelované smyčce Virtuosi di Praga , dobře vyšlo i náročné trubkové sólo v předposledním čísle. Obsazení pěvců bylo solidní, i když ne ideální. Nejvíc rušilo nepříjemné nosové zabarvení hlasu a intonační problémy tenoristy Marcuse Ulmanna . Sopranistka Elisabeth Kulman měla krásnou přirozenou barvu hlasu, ale jisté technické problémy, hlas altistky Annekathrin Laabs naopak příliš nezaujal barvou, ale intonačně byl mnohem jistější. Basové árie patří v tomto díle k nejexponovanějším a dávají prostor pro větší výrazovou škálu, než jakou měl basista Jochen Kupfer . Ten ale působil zdaleka nejvyrovnanějším dojmem. Pražský komorní sbor byl přesvědčivější v „nebeských“ sopránových polohách, zatímco mužská část, zejména basová, výrazově trochu zaostávala. Soustředěnost a komorní obsazení dílu prospěly. Petr Schreier má dokonale vypracovanou dirigentskou techniku, ale na pódiu působí trochu rezervovaně – jako by pro samé okouzlení svými vlastními gesty nedokázal interprety dostatečně strhnout a nadchnout. Jeho provedení tak bylo přepečlivé a spíše „bachovské“ než „händlovské“. Je také otázka, jestli se jako přídavek po kompletním provedení oratoria hodí hrát znovu trochu zprofanované Aleluja. Mesiáš je přes všechny výhrady sdílné a vděčné dílo, i když provedení nemělo všechny světové parametry. Celkově je však třeba říct, že koncert patřil k dobrým zážitkům Pražského jara.
