Závěrečný koncert cyklu Pražské múzy, kterému vévodila múza tragédie a ochránkyně zpěvu Melpomené, uvedl na pódium nové Trio PragArt, v němž se sešli mezzosopranistka Eva Garajová, violistka Jitka Hosprová a klavírista Ivo Kahánek. V první části večera zazněly v podání Tria PragArt dva písňové cykly, nejprve Three Songs for medium voice, viola and piano op.76 Franka Bridge. Písně z období počátku skladatelova úspěšného období 1906 až 1907, kdy obdržel významné ocenění Boloňské akademie, přednesla dámská část tria s přirozeným souzněním lidského hlasu a violy s podkresem klavírního doprovodu ve vzrušené první skladbě, výrazné, až expresivní druhé i volné a zklidňující třetí písni. Jednotlivé písně kladly na interprety celou škálu nároků, s níž zpočátku ne vždy korespondovala v akusticky náročném prostoru kostela sv. Vavřince dynamika nástrojů a hlasu, závěrečná skladba ovšem vnesla do interpretace náležitou vyrovnanost všech partů. Druhým cyklem byla premiéra skladby Michala Müllera s názvem Senza un nome, dedikovaná přímo novému souboru. Čtyři písně o lásce hříšné, nenávistné, majetnické a věčné nesly pečeť různorodosti kompoziční, tématické i interpretační. Trio překonalo všechny nástrahy a dokázalo uchopit složitou a kontrastní skladbu se ctí a náležitou vyvážeností. Mezi cykly zaznělo Chopinovo Scherzo b moll, op. 3 v podání Ivo Kahánka. Chopinova poetika díky akustice sálu zůstávala místy poněkud v pozadí a skladba vyzněla pod zkušenýma rukama Ivo Kahánka spíše dramaticky, což na druhou stranu odpovídalo tematice celého koncertu.
Tradiční rozhovor uprostřed večera ozdobil host nad jiné povolaný, barytonista Ivan Kusnjer. Jeho zasvěcené i humorné slovo na téma tragédie v umění ocenili návštěvníci koncertu právem velkým potleskem, osobnost Ivana Kusnjera má skutečně co říci, a to nejen v uměleckém výkonu. Druhou část potom uvedly jakoby samozřejmě Písně nelaskavé pro alt a violu Petra Ebena. Dílo z roku 1963 evokuje lidské vztahy narážející na nepochopení, zlo i zármutek. Eva Garajová opět prokázala, že její smysl pro výraz v písni, ve sdělení trýzně a konfliktu, a naopak i ve smíření dokáže přenést na posluchače s mimořádnou působivostí. Jitka Hosprová a Ivo Kahánek byli stejně tak kvalitními spoluhráči a Ebenova skladba se právem stala pomyslným vrcholem tohoto večera. Závěr patřil klidu a kráse v proslulých Zwei Gesänge, op. 91 Johannesa Brahmse. Písně z roku 1884 a 1864 patří v písňové tvorbě k nejoblíbenějším a nové Trio PragArt si nemohlo zvolit pro svoji premiéru lépe. Do emotivní atmosféry přidalo jako skutečnou třešničku na dortu úžasně provedenou Dvořákovu tolikrát slyšenou a upravovanou píseň Když mne stará matka. V uvolněném a zádumčivém přídavku Trio PragArt potvrdilo, že skutečně umí být „jedním tělem a jednou duší“.
