pondělí, 2. prosinec 2019

Měkkost a elegance. SOČR vstupuje do nové éry jako dokonale vyladěné těleso

Napsal(a) 

István Vardai, foto Balazs Borocz István Vardaifoto: Balazs Borocz
V pondělí 25. listopadu proběhl další abonentní večer SOČRu, tentokrát pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Marka Šedivého. V programu zaměřeném na výročí 100 let Elgarova violoncellového koncertu se představil maďarský violoncellista István Várdai. Dílo zaznělo ve skvěle vystavěné dramaturgii společně s Five Variants of Dives and Lazarus britského skladatele Ralpha Vaughana Williamse, symfonickou básní Sny, op. 6 Sergeje Prokofjeva a fantazijní symfonií Le Poème de l’extase, op. 54 Alexandra Skrjabina. 

Pravidelní posluchači možná těžko zaznamenají postupně se měnící zvuk rozhlasových symfoniků. Naopak návštěvník, který ponechal novému šéfdirigentovi Alexandru Liebreichovi čas na detailní práci, se ale po jeho více než ročním působení v čele orchestru nestačí divit. V tom nejlepším smyslu. Jakkoliv je Marek Šedivý skvělý dirigent a umí s orchestrem pracovat, zvuk, kterým dnes SOČR ve svém základě disponuje, je již v mnohém především otiskem práce nového šéfdirigenta. Pokud je navíc vše v souladu s velmi promyšlenou a rafinovanou dramaturgií, výsledkem je dokonalý hudební zážitek. A přesně tím byl i pondělní koncert. 

Skvělou volbou pro úvod večera byla kratší skladba Ralpha Vaughana Williamse pro smyčce s harfou, Five Variants of Dives and Lazarus. Toto zvukomalebné melodické dílo inspirované starou anglickou lidovou písní hned na úvod představilo v novém hávu celou smyčcovou skupinu SOČRu. Po úvodních akordech v harfách se rozeznělo nádherné zpěvné téma ve smyčcích, které jsem po zvukové stránce nepoznávala. Vše bylo skvěle vybalancované a ve znamení měkkosti, sehranosti, kompaktního zvuku a promyšleného vedení hlasů. Velmi dobře rezonovala proti sobě sedící skupina prvních houslí a viol. Dílo završilo nádherně a emotivně zahrané sólo koncertního mistra skupiny violoncell. Krásně tak naladilo posluchače na následný Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85 Edwarda Elgara. 

Alexandr Liebreich, foto Petr Horník Alexandr Liebreichfoto: Petr Horník
Volba sólisty byla skvělým dramaturgickým tahem. Přinesla totiž navíc i emotivní rovinu, jež v celkové atmosféře večera hrála poměrně důležitou roli. Koncert vznikl v roce 1919 pod dojmem válečných hrůz a bohužel poměrně obtížně získával své zasloužené místo. Proto se v jeho souvislosti asi každému vybaví zároveň jméno fenomenální britské violoncellistky Jacqueline du Pré, která v 70. letech koncert po mnoha letech znovu živě uvedla i nahrála a díky svému hráčskému umění odhalila jeho hudební kvalitu. Její nahrávka s Londýnským symfonickým orchestrem a Sirem Johnem Barbirollim z hlediska hodnocení dosud nebyla překonána.

Je až neuvěřitelné, že sólista večera, István Várdai, dnes hraje na vzácný Stradivariho nástroj, na němž se pohybovaly prsty právě Jacqueline du Pré. Zmiňované violoncello je skutečně nádherné, má mimořádně silný zvuk a v rukou Istvána Várdaie získává zvláštní energii. Se svou vysokou postavou má doslova hráčské dispozice pro violoncello. Mile mne navíc překvapilo, že tento vítěz dvou nejprestižnějších mezinárodních cellových soutěží, ženevské i mnichovské, není čistě technickým typem, ale velmi citlivým umělcem s hlubokým hudebním vnímáním, kterému není nic tak cizí jako hra na efekt. Várdai totiž hrál Elgarův koncert tak, jako by mu hudba doslova tryskala z morku kosti. Dílo ponechal v jeho hluboké nostalgii, jednoduchosti a intimitě. 

Skupina viol v nádherném pianissimu uvedla hlavní téma a předala ho sólistovi. Várdai dobře promyslel a připravil moment překvapení, kdy téma poprvé představil v plné síle. Celý sál byl ohromen nádherným a silným zvukem nástroje. Nikdy předtím jsem v Rudolfinu neslyšela violoncello znít s takovou intenzitou, aby tón ve své zvučnosti a měkkosti vyplnil i prostor posledních řad na balkoně. Várdai hrál snadno, přitom velmi rafinovaně a prakticky zkoušel dirigenta, kam až může v přirozeně znějících rubátech zajít… Marek Šedivý se projevil jako skvělý doprovazeč, který vyšel sólistovi maximálně vstříc. V rychlých, vzletných pasážích druhé věty Várdai nasadil neuvěřitelné tempo, které ale s lehkostí dokonale hudebně ovládl. S technicky náročným partem si přímo pohrával a přednesl neskutečná pianissima i v nejtěžších částech díla. Třetí věta byla pak výsledkem dokonalého společného vyladění mezi orchestrem, dirigentem i sólistou. Várdai měl intenzivní plný tón s nádherným vibratem, dal čas každé notě a hrou doslova vyprávěl. Ačkoliv energická čtvrtá věta již svádí k provedení zacílenému na efekt, Várdai tempo držel značně zpět. Tón violoncella se krásně nesl i přes již zvukově mohutnější orchestr. Zážitkem pak byl i samotný přídavek. Jak jinak, zazněla závěrečná část sonáty pro sólové violoncello Zoltána Kodályho. 

Marek Šedivý, foto Ester Havlová Marek Šedivýfoto: Ester Havlová
Druhá polovina koncertu pak již byla ve znamení ruské hudby počátku 20. století a poskytla plný prostor Marku Šedivému. Raná symfonická báseň Sny Sergeje Prokofjeva je značně inspirována zvukomalebností Clauda Debussyho. Mysterióznost hudby již v prvních taktech vystihla skupina viol, která dílo uvedla téměř neslyšitelným, přitom zvukově kompaktním melodickým ostinatem a navodila tak měkkost, kterou hráči žesťových nástrojů velmi citlivě převzali i udrželi. Jakkoliv je dílo vystavěno především na opakování melodií a stupňování vrcholů hlavně po instrumentální stránce, Marek Šedivý měl skvělý tah a vytvořil překrásný zvukový oblouk. Zvuk orchestru jsme slyšeli v maximální intenzitě pouze na několika dobře promyšlených místech. Táhlé synkopické melodie si skupiny předávaly v dokonalém, měkkém až medovém napojení. Bohužel občas unikaly naopak důležité i zajímavé harmonické pilíře. Ale vše působilo jako skutečné „sny“, které by si asi každý rád pustil znovu pro zlepšení nálady. Naštěstí jsou všechny koncerty nahrávány, což je pro rozhlasové symfoniky další nemalé plus...

Na závěrečnou fantazijní symfonii, mystickou Le Poème de l’extase Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, bylo nutné z hlediska obsazení již povolat i četné posily do skupiny žesťů i perkusí. Orchestr pod vedením Marka Šedivého ale dokázal, že se zvukově exponovaným dílem je možné i v často kritizované akustice Dvořákovy síně Rudolfina pracovat tak, aby orchestr zněl měkce a celistvě, a že mohutný zvuk je možné vybalancovat tak, aby posluchače v důsledku osvěžil, nikoliv unavil. Jakkoliv jsem zmiňovala posily i chvály na smyčce, ve Skrjabinovi jsme slyšeli naprosto prvotřídní výkony stálých orchestrálních hráčů skupiny dřevěných i již zmiňovaných žesťových nástrojů. Ať už šlo o sóla trubek, skvělé horny i flétny. Menší postesknutí si dovolím na adresu koncertního mistra, který je skvělým houslistou, ale jeho sóla mohla být z důvodu mohutného orchestrálního aparátu mnohem razantnější.

István Vardai, foto Balazs Borocz István Vardaifoto: Balazs Borocz
Marek Šedivý si mocný orchestr dokázal skvěle ukáznit, ačkoliv používal uměřená gesta prosta teatrálnosti. Jeho způsob dirigování evokoval starou dirigentskou školu – před orchestr předstoupil s jasnou vizí a čitelnými gesty. Nesnažil se na sebe strhnout pozornost, naopak reflektor uměl nasvítit na samotný orchestr. Pokud bych měla být hodně přísná, pak bych uvítala, kdyby tento náročný program dirigoval nazpaměť. Možná by ho osvobození od pohledu do partitury posunulo v hudebním pojetí ještě dále. V každém případě jeho pozice hlavního hostujícího dirigenta je další dobrou volbou pro budoucí rozvoj orchestru. Skvělí dirigenti se totiž nerodí. Dirigentský talent se může rozvinout pouze praxí a pílí. Obojí je naštěstí Marku Šedivému vlastní.  

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.