pondělí, 20. květen 2019

Matyáš Novák se blýsknul Chopinem a Lisztem

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Královéhradeckého pianistu Matyáše Nováka znám už mnoho let, zažil jsem ho na řadě dětských a později studentských klavírních soutěží. Jeho talent byl zjevný a nezpochybnitelný – ze soutěží si vždy odvážel ta nejvyšší ocenění. Za čtyři týdny (přesněji 20. června) mu bude jednadvacet, stojí tedy na samém počátku své umělecké kariéry. Vystoupení na našem nejprestižnějším hudebním festivalu je pro něho velkou poctou, a není proto divu, že se rozhodl blýsknout se tím nejefektnějším ze svého impozantního repertoáru. Program, který si pro své festivalové matiné (Sál Martinů, 18. května 2019) připravil, byl už na první pohled značně ambiciózní. Mladý umělec na něm uvedl v pestrém výběru díla dvou z nejzářivějších hvězd romantického klavíru – Fryderyka Chopina a Franze Liszta.

V první části svého recitálu přednesl čtyři kompozice Chopinovy. Začal skladatelovu Baladou č. 2 F dur op. 38. Její lyrické části hrál velmi hezky – klidně a zpěvně, v dramatických partiích bylo možno tušit, že máme co do činění s umělcem vybaveným zcela mimořádnou klavírní technikou. Pianista dokázal navíc v celém tomto Chopinově baladickém vyprávění udržet skvělý tah až do hluboce procítěného závěru. V Nokturnu H dur op. 9/3 mu velice krásně zpívala pravá ruka, i když jsem měl – především na počátku skladby – pocit, že je její kantiléna ve zvuku o něco opulentnější, než jak ji slýcháváme. V každém případě se ale jednalo o hezké a kultivované podání s neobyčejně působivými a dokonale promyšlenými rubaty. Slavnou Chopinovu „Revoluční“ etudu c moll, op. 10/12 hrál pianista s obdivuhodným švihem a jeho levá ruka byla naprosto suverénní. Chopinovský blok uzavřel Matyáš Novák Velkým brilantním valčíkem As dur op. 34/1. Tady byl zjevně ve svém živlu. Provedení tohoto díla bylo strhující – technicky brilantní (úžasná stretta), nápadité (zajímavé protihlasy), jiskřivé. Bylo zjevné, že Matyáš Novák je svou velkou technikou a velkým znělým tónem přímo předurčen pro velká koncertní pódia.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Přechod od skladeb Chopinových ke skladbám Lisztovým vyřešil pianista vtipně a originálně: uvedl dvě Lisztovy klavírní transkripce Chopinových polských písní – Prstýnek a Pitku. K vrcholům Novákova recitálu patřila následující Lisztova Uherská rapsodie č. 2 cis moll, jedno z nejpopulárnějších, ale také nejnáročnějších děl klavírního repertoáru. Matyáš Novák ji pojal jako exhibici všech svých pianistických předností: jeho technika brala dech, rytmus tepal pevně a neochvějně, celou skladbu neustále oživovaly efektní dynamické i výrazové kontrasty a zvuk klavíru gradoval do takové intenzity, že se mnohdy blížil orchestru (aniž by ovšem i to sebevětší fortissimo znělo tvrdě či dokonce vulgárně). Oblíbené Nokturno č. 3 As dur z Lisztových Snů lásky vneslo po uherském ohňostroji do Novákova recitálu zklidnění. Pianista hrál tuto skladbu s velkými, dokonale promyšlenými rubaty a s krásně dodýchnutými frázemi, bezpečně modeloval její výstavbu a propůjčil jí působivé zvukové barvy (téma jako by znělo nejprve ve violoncellu, poté ve flétně). Pekelná tremola v následujícím Reji sněhových vloček, posledním čísle Lisztových Transcendentálních etud, hrál Matyáš Novák tak, jako by na světě nebylo nic snadnějšího, a o závěrečném čísle jeho recitálu, Lisztově transkripci Valčíku z Gounodovy opery Faust, nelze napsat nic jiného, než co bylo řečeno o Uherské rapsodii: Novákova technika je fascinující a neméně fascinující je i jeho schopnost dostat z nástroje velký zvuk. Ve Faustovi navíc ještě umělec příjemně překvapil v lyrickém středním dílu, který přednesl opravdu kouzelně.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Nadšené festivalové publikum si vytleskalo dva přídavky. Klavírista nejprve zahrál Cibuličku ze Smetanových Českých tanců, což jsem po chopinovsko-lisztovském kaleidoskopu vnímal jako sympatické gesto. Krajní části této skladby vyzněly ale trochu kuriózně. Matyáš Novák si zřejmě až příliš vzal k srdci první dvě slova písňového textu „Hop hej, cibuláři jedou“ a hrál staccatové osminy s takovým odpichem, jako by se jednalo o skočnou. Zpěvnou střední část přednesl ovšem tak půvabně, že by mu Smetana tu „skočnou“ určitě odpustil. Ve druhém přídavku se pianista vrátil k Lisztovi a zahrál Campanellu z jeho Paganinských etud. Po jejím doznění se umělci dostalo od festivalového publika standing ovation.

Matyáš Novák se dnes bezpochyby řadí k nejslibnějším pianistickým talentům mladé generace. Při vší jeho technické dokonalosti a obdivuhodné muzikálnosti a přes veškeré sympatie, které k tomuto klavíristovi chovám už léta, na mne však na tomto koncertě působila jeho hra místy poněkud neosobně. Jako by se umělec víc soustředil na technickou stránku svého vystoupení než na samo hudební sdělení. Ale Matyáš Novák je teprve na začátku své koncertní dráhy a má ještě spoustu času k tomu, aby mohl ve svém uměleckém projevu vyzrát a aby nalezl svou vlastní cestu. Moc mu držím palce.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.