pondělí, 12. říjen 2015

Marketa Lazarová jako oratorium

Napsal(a) 

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Kardinální otázka u projektu Petra Ostrouchova Zdeněk Liška: Marketa Lazarová, v premiéře představeného 9. října ve Fóru Karlín v rámci festivalu Struny podzimu, zní: může v tomto konkrétním případě fungovat hudba oddělená od filmu „samonosně“?

Během půldruhé hodiny trvání koncertu jsem si tuto otázku položila několikrát a odpovědi, které mi přicházely, se někdy i dosti podstatně proměňovaly. V detailech někdy takto hudba fungovala, někdy ne, v díle jako celku ovšem jednoznačně ano a to nikoliv sama ze sebe, nýbrž díky její pozici v kontextu projektu. Rozhodně v něm má postavení dominantní, ale všechny ostatní složky – video, audio a live mluvené slovo – jsou do celku zakomponovány tak organicky a s takovým citem pro hudebně-dramatickou formu, že v okamžicích, kdy by už mohla svým převažujícím neklidem začít unavovat, vstupuje zcela přirozeně do role podprahového aktéra, v níž je zcela nepostradatelná.

Ztvárnění koncertní sborově-orchestrální partitury, do níž Petr Ostrouchov převedl rukopisnou předlohu Zdeňka Lišky, si žádá simultánní účast dvou dirigentů, jimiž byli Radek Baborák v čele Baborák Ensemblu a Lukáš Vasilek v čele Martinů Voices, ke koordinaci hudebního proudu ještě přispívá jeden z hráčů veliké bicí sekce. Jedinečného a mimořádně náročného úkolu (v některých částech je potřeba hrát v odlišných tempech v synchronně znějících vrstvách) se všichni zúčastnění zhostili s maximální koncentrací a k prospěchu výrazového vyznění díla. Z jednotlivostí, které si pozorný posluchač a divák v jedné osobě mohl vychutnat nebo ho naopak mohly rušit, dlužno poukázat na geniálně adaptovaný postup smyček, který Liška ve své filmové partituře použil a Ostrouchov se ho v hudbě sice zřekl, ale převedl ho do práce s videem. Nebo na naprosto ojedinělý výkon sboru (včetně sólistů), zejména po intonační a rytmické stránce. Vokální party jsou z větší části netextovány, obsahují šepot, recitaci a podobně, intonaci sbormistr orientoval průběžně klavírní nápovědou.

Třebaže Petr Ostrouchov (nebo festivalový marketing?) nazývá tento svůj projekt filmovou symfonií, jeví se mi spíše jako takřka ideální podoba současného oratoria. Jsou tu sólisté – Kateřina Kněžíková a Josef Moravec a příběh vedle ukázek z Vláčilova filmu – obrazů nebo krátkých dějových sekvencí – zprostředkovávají dva vypravěči, Josef Somr a Jana Štěpánková (část Straba v jejím podání byla strhující), jimž sekundovala v mluvené roli Markety Lazarové Anna Kratochvílová. A v této souvislosti se naskýtá ještě jedna otázka, a sice zda je potřeba znát Vančurův román a Vláčilův film, aby byl obsah Ostrouchovova díla posluchači srozumitelný. Domnívám se, že nikoliv. Ne proto, že by hudba sama byla schopna nést příběh – myslím, že toho schopna není – ale před zraky přítomných se odvíjí multimediální dílo jako z hlubin nevědomí tryskající sen, v němž se odvěké archetypy základních vztahů a hodnot člověčenství a kultury představují silou své autenticity, ať už jde o lásku, víru, násilí, vinu a trest, smíření, a obsah tohoto díla je naprosto autonomní. Vančurova kniha, Vláčilův film a Liškova hudba jsou v něm materiálem. Duchem jsou ovšem všechna zpracování spřízněna.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.