Mariánská slavnost

Collegium Marianum potěšilo svou patronku a návštěvníky pražskojarního koncertu (14. 5., kostel sv. Šimona a Judy) repertoárem sestaveným převážně z mariánských skladeb vrcholného baroka. V centru stály takzvané mariánské antifony Jana Dismase Zelenky Salve Regina (ZWV 135), Alma redemptoris (ZWV 126), žalm Laetatus sum (ZWV 122), jenž tvoří součást mariánských nešpor, a árie Zelenkova současníka, Francesca Bartolomea Contiho, O virgo gratiosa . Instrumentální rámec vytvořily Ouvertura B dur Johanna Friedricha Fasche a Koncert e moll pro flétnu, housle a smyčce (TWV 52) od Georga Friedricha Telemanna. Volba repertoáru předurčila slavnostní a do značné míry virtuózní charakter celého večera. Nasazení hudebníků bylo obrovské, a to i přes (neoznámené) indispozice většiny sólistů. Klid a přirozenost, s jakou Hana Blažíková zpívala náročné pasáže v Zelenkově Salve, byly proto dvojnásob obdivuhodné a chce se říci i typické pro skromné vystupování této vynikající české sopranistky s mezinárodním renomé. Největšího účinku však paní Blažíková dosáhla v závěru této antifony a Contiho árie, kdy instrumentační sazba prořídla a hlasy dosáhly v nesnadné akustice chrámového prostoru ideálního poměru. Markéta Cukrová nejvíce zaujala v suverénně zvládnutém Zelenkově Alma redemptoris mater, úchvatný pak byl společný duet – závěr žalmu Laetatus sum. Především mnohovrstevnaté Zelenkovy partitury jsou plné nezvyklých rytmických figur, kontrapunktických protihlasů a dlouhodechých frází, jež kladou nároky na celý ansámbl. Značná rétoričnost této hudby také přirozeně vede k vynášení motivů, a tak se občas stalo (například v Succure cadenti v Alma redemptoris nebo v druhé části Laetatus sum), že basová skupina na posluchače zaútočila poněkud „přepálenými“ sforzaty. O to více si pak ale všichni vychutnávali pianissima a pizzicata s krásně pointovanými harmonickými změnami, kdy se mohli nejvíce zaskvět také oba instrumentální sólisté – houslista Dmitrij Sinkovskij a flétnistka Jana Semerádová . Mistrné ovládání nástrojů a celková hudebnost obou umělců dávala celému večeru jedinečnou atmosféru – dojem byl ještě znásobený přídavkem, kdy si Sinkovskij pohotově vyměnil housle (u nichž díky totálnímu nasazení již praskla nejvyšší struna) s kolegou Giardinim a dokázal tak publiku své kvality mimořádného interpreta. – Spíše jako post scriptum jedna výtka dramaturgii: první polovina koncertu byla příliš dlouhá, závěrečná Contiho árie (jíž se navíc pořadatelé nedopočítali a rozsvítili sál), mohla být s větším efektem uplatněna až v druhé polovině.