pátek, 17. leden 2003

Maraton soudobé hudby

Napsal(a) 

Ve dnech 14. - 17. listopadu 2002 se konal již devátý ročník mezinárodní přehlídky současné hudby tzv. Maraton nové hudby. Hlavním organizátorem je Společnost pro soudobou hudbu ve spolupráci s Divadlem Archa , kde se předešlé ročníky odehrávaly. Kvůli srpnovým záplavám se letošní ročník přesunul z Archy do Divadla Ponec a Galerie Rudolfina.

Čtyři večery přehlídky byly rozděleny do dalších dvou až tří bloků a představily opravdu pestrý výběr současné hudby. Čtvrtek patřil slovenské a polské tvorbě. Maraton zahájila slovenská Opera Aperta s programem nazvaným Komorous and Beyond . Poté následoval polský Ensemble OMN , který představil tvorbu Pawla Szymanskeho. "Klasik" mezi soudobohudebními soubory na Slovensku Veni Ensemble zahrál skladby svých vlastních autorů. (O tomto večeru referuji zprostředkovaně, proto tento stručný přehled.)

Pátek zahájil blok nazvaný "Čeští mlaďoši" . V provedení Agon Orchestra pod vedením Petra Kofroně se představili (každý s jednou skladbou) tři zástupci - Ondřej Adámek, Marko Ivanovič a Ivan Acher. Všechny provedené skladby byly dokončeny v minulém roce. Kompozice byly zajímavé především po zvukové stránce a využívaly různých netradičních zvukových barev tradičního "komorňáku", spolu s magnetofonovým pásem (v případě třetí skladby Tance sv. Víta od Ivana Achera; skladba pracovala mimo jiné se smyčkami různých vět, pronesených různými lidmi a vzájemně zkombinovaných a propojených) a dalšími neobvyklými zvuky (například využití strun klavíru, skrze které se protahovala žíně ze smyčce v první skladbě Kapky, kapičky od Ondřeje Adámka). Pro obě první skladby byla typická kombinace a střídání dvou zcela odlišných hudebních světů. V první z nich byly zvukové změti přerušeny sforzatovými ranami bicích, které se stále více zhušťovaly a skladba byla ukončena reálným zvukem dešťových kapek puštěným z pásu. Ve druhé skladbě - Protestsong od Marko Ivanoviče - se nekonkrétní zvukové barvy orchestru střídaly s bigbítem a jednotlivé prvky se mísily a vracely. První část večera zkrátka ukázala, že hranice experimentu a tvůrčí svobody neexistují, vše je možné a vše je dovoleno. Ale je tu nebezpečí, že se samotný nápad může utopit v prostředcích a ke svému cíli často nedojde. Není přílišná svoboda a okouzlení vším příčinou ztráty koncentrace a často i smyslu?

Po hodinové přestávce, která vzhledem ke kapacitě a možnostem náhradního prostoru Divadla Ponec byla možná až příliš dlouhá, následoval devadesátiminutový blok věnovaný tvorbě Marka Kopelenta. Sám autor svůj večer uvedl a představil tak průřez dvacetiletím své tvorby. Tady je třeba vyzdvihnout vynikající projev sopranistky Sigune von Osten , zejména v sólové skladbě Black and white tears (1971), druhý superlativ patří pěveckému a hereckému výkonu Taťány Medvecké , která předvedla opravdu mistrovský výkon se smyslem pro hudební cítění ve skladbě Bludný hlas (1969). Kompozice vznikla jako reakce na tragickou smrt Jana Palacha a byla doprovozena černobílým filmem. Tato zajímavá a ve své době jistě navýsost aktuální skladba však, podle mého názoru, vrhla náročností svého výrazu a sdělení až příliš depresivní atmosféru na celý večer. Kopelentovský blok uzavřela skladba Agnus Dei (1983) pro soprán sólo a komorní soubor. Jednotný skladatelův rukopis, daný v náznacích již v šedesátých letech a svědčící o jednotě stylu a věrnosti vlastní poetice, by nebyl na závadu, pokud by byl rozmanitěji interpretován. Německý soubor Ensemble Musica Temporale pod taktovkou Alicje Mounk hrál poněkud nevýrazně a v příliš podobných tempech, takže skladby místy vyznívaly fádně a monotónně, což nejsou. Jako obrázek tvůrčí dílny výrazné české skladatelské osobnosti ale koncert splnil svůj účel.

Sobotní večer byl rozdělen do tří bloků. První z nich patřil newyorskému skladateli Johnu Zornovi (1953) - ten se mimo jiné osobně představil na přehlídce Alternativa 2000 právě v Divadle Archa. M. Nostitz Quartet zahrál skladbu Cat O'Nine Tails (1983), zajímavě využívající zvukových možností smyčců, střídaje je s lyrickými a westernovými melodiemi. Druhá sólová skladba Untitled (1999) byla podle mě nejlepší ze všech tří, které od Johna Zorna zazněly. Určitě na tom má podíl výborný přednes violoncellisty Kryštofa Leciana . Skladbu Angelus Novus (1993) pro dechový oktet zahrál nově etablovaný soubor Tuning Metronomes pod vedením Michala Trnky . I u Johna Zorna (podobně jako v předešlém večeru v případě "českých mlaďochů") je patrně nejdůležitější zvuková stránka skladeb (například využití různých multifoniků nebo krásná dechověoktetová imitace zvuku zvonů ve třetí skladbě).

Na prostřední část se asi těšilo nejvíce příznivců soudobé hudby, protože "Ponec" praskal ve švech. Důvodem bylo první české provedení skladby Music for 18 Musicians (1976) legendy minimalu Steve Reicha. Takřka hodinová skladba vyžadovala od interpretů (Ensemble HAMU and JAMU Percussion Group , Anna Ptáková , Michal Kostiuk - klarinet, basklarinet, Jan Šimůnek - housle, Vít Petrášek - violoncello, Irena Houkalová , Marta Fadljevičová , Markéta Cukrová , Marika Žáková - zpěv) maximální koncentraci a smysl pro "nezblbnutí" z rytmických smyček. Což se skvěle zdařilo a je dobře, že i čeští interpreti si pomalu zvykají na úchylky a záludnosti při provádění soudobých skladeb (i když v případě skladby z roku 1976 se zase o takové soudobno nejedná).

Dvaadvacátá hodina dál patřila slovenskému Malomestskému komornému orchestru Požoň sentimentál , ke kterému se o něco později přidal Egon Bondy . Soubor představil svou vlastní tvůrčí dílnu, spolu se skladbami Petera Zagara a Martina Smolky. Jako půlhodinový hudební odpočinek a odreagování po rytmickém nářezu Steve Reicha to byl výborný nápad. Ale i příliš mnoho prostoty a naivity může škodit (celý blok trval skoro devadesát minut!), což se ozývalo i z řad publika, když Egon Bondy ne a ne nastoupit. Závěrečné Urban Songs Marka Piačeka ve velmi svérázném podání Egona Bondyho (neustálé popíjení Mattonky, několik cigaret, sundávání a nandávání dvou druhů brýlí apod.) uzavřeli sobotní hudební maraton.

V neděli se v Galerii Rudolfina představili italští skladatelé. Nejprve to byly dvě sólové skladby pro housle Ciglio (1989) od Franca Donatoniho a 6 capricci (1976) Salvatore Sciarrina ve vynikající interpretaci houslové legendy soudobé hudby Irvina Ardittiho . Bylo až neuvěřitelné, co dovede z houslí vykouzlit a s jakým klidem a nadhledem. Vrcholem večera byla téměř hodinová skladba Luigi Nona La lontananza nostalgica utopica futura (1989) pro housle sólo a osmikanálový zvukový pás (ten obsluhoval André Richard ). Skladba byla rozdělena na několik částí hraných bez přerušení a jednotlivé úseky hrál Irvine Arditti z různých míst, na která za zvuků hudby hrané z pásu přecházel. Reálný zvuk houslí se mísil se zvukem houslí pouštěným z pásu (Gidon Kremer ), s konkrétními zvuky ulice, lidských hlasů apod. Všechny skladby, které na večeru zazněly, byly virtuózními sólistickými díly pro housle, využívajícími snad všech zvukových a technických možností (i nemožností) nástroje. Tyto skladatelské "vylomeniny" hrál Irvine Arditti jakoby nic, se samozřejmou lehkostí, vnitřním zaujetím, koncentrací a smyslem pro gag, místy působila jeho hra, jako by se zaposlouchal do zvuku houslí pouštěného z beden a nechal se jimi inspirovat, to vše s absolutní suverenitou a osobitým projevem. Tento koncert byl skutečnou třešinkou na dortu devátého ročníku Maratonu nové hudby. Jeho provedení v Divadle Archa by bylo jistě důstojnější a po akustické stránce lepší, než socialisticko-realistické obrazy právě probíhající rudolfinské výstavy. Ale za to pořadatelé vzhledem k povodním a tristní situaci samotného Divadla Archa nemůžou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.