Představovat podrobně v odborném hudebním tisku jeden z nejpřednějších světových orchestrů, jakým je nejstarší symfonické těleso Spojených států, by mělo informační hodnotu podobnou popisu královny ve šlechtické ročence. 24. května v rámci festivalu Pražské jaro předvedli New York Philharmonic pod taktovkou Alana Gilberta ve zcela zaplněné Smetanově síni symfonickou báseň orchestrální dokonalosti. Nebudu se zabývat detaily, bylo by jich příliš. S jejich výkonem je srovnatelný snad jen festivalový koncert San Francisco Symphony. Takový zážitek je snem posluchače. Je třeba poděkovat vedení festivalu, že dokázalo získat hned dva tak žádané americké orchestry. Parametry obou orchestrů by mohly být inspirací jak pro hráče, tak pro manažery či zřizovatele našich předních symfonických těles. Hudební hostinu zahájil Koncert pro housle a orchestr č. 2 (Sz 112) Bély Bartóka (1936), v provedení Lisy Batiashvili . Téměř třicet let byl tento opus pokládán za jediný Bartókův houslový koncert. Teprve v padesátých letech minulého století byla ve skladatelově archivu nalezena zapečetěná partitura prvního houslového koncertu z roku 1907. Druhý koncert je hudebním ohňostrojem všech barev a tvarů, které instrumentace partitury a technika sólového nástroje umožňují. V jeho struktuře se prolínají prvky dodekafonie a folklóru způsobem typickým pro Bartókovo vyjadřování. Soudě dle struktury temperamentního jazyka a vášnivého citu se možná geny Bartóka a Janáčka někde ve Velkomoravské říši potkávaly… Lisa Batiashvili svým uměním i zjevem víly bájné Kolchidy s kouzelnou lehkostí rozzářila plochy houslového partu do křišťálově průzračné zřetelnosti (kadence 1. věty!). Lyrické a teskné tůně Allegra non troppo protínaly vášnivé výtrysky energie brilantních pasáží a tremol v nevídaném souznění sólistky a orchestru. Magicky meditativní variace Andante tranquillo s dvojhmatovými lamentacemi sólových houslí a hravě virtuózní částí (úžasné pizzicato a col legno smyčců), byly možná nejsilnějším zážitkem večera. Závěrečné Allegro molto uchvátilo dokonalostí a jednolitostí skvěle vysoustružených pasáží nerozeznatelně propojených tutti smyčců a sólistky. Batiashvili je bezesporu jednou z nejzajímavějších představitelek houslového umění své generace. Jiskra její osobnosti a vroucí tónový projev evokují slavnou oistrachovskou školu a připomínají tradici skvělých gruzínských houslistek (Jašvili, Isakadze, atd.). Doufejme, že v Praze brzy uslyšíme i její recitál. Po přestávce zazněla Beethovenova 3. symfonie Es dur „Eroica“ op. 55 . Tuto slavnou skladbu zná dnes snad i nejprostší poslanec, hraje i komentuje se dávno a často ve všech myslitelných variantách. Není proto snadné v její interpretaci čímsi výjimečným a současně přesvědčivým posluchače překvapit. Alan Gilbert a jeho symfonici se ani o nic takového nepokoušeli. Respekt k původnímu zápisu, hráčská dokonalost a vyváženost všech skupin, perfektní souhra, stylová i tempová uměřenost, krásně znělý rozsah celé dynamiky, tónová kultura prodchnutá vnitřním citem a vášní a zcela jistě svědomitá příprava a nastudování dirigentovy koncepce otevřely Beethovenův svět do takové hloubky a zřetelnosti, že málokdy lze něco podobného slyšet. Což bylo jedno z krásných překvapení Pražského jara. Doufejme, že podobného překvapení se lze dožít i s českým orchestrem.
