První květnový den, „lásky čas“, zazněl v Rudolfinu slavnostně laděný koncert, na němž se jako hosté České filharmonie představili dirigent Peter Schreier a varhaník Hansjörg Albrecht. Nejzajímavější částí programu byl Koncert g moll pro varhany, smyčce a tympány Francise Poulenca, jednovětá skladba – velice náročná na souhru – plná barev, efektních i lyricky zasněných ploch. Schreier tuto mozaiku poskládal s interprety velice pečlivě a smysluplně (varhaník mohl být ale v registraci víc invenční). Toto dílo celý koncert rozsvítilo a prozářilo. Škoda, že večer nepokračoval v podobném duchu a zcela nelogicky (a dramaturgicky nešikovně) následovala Schubertova Symfonie h moll „Nedokončená“ . Přestože bylo její provedení standardně kvalitní, myšlenkový střih byl až příliš násilný. V první polovině koncertu zazněla Bachova Orchestrální suita č. 3 D dur BWV 1068 a Händelův Koncert č. 16 F dur pro varhany a orchestr , jejichž provedení si dovolím označit za velmi neuspokojivé. Hra filharmoniků postrádala švih, příznačné rytmy barokních tanců byly dosti neurčité, hudba plynula takřka notu od noty beze stopy nadhledu (navíc smyčcová sekce nebyla sladěná). Sólista bohužel v tomto směru nevybočoval svou, mírně řečeno, nezřetelnou artikulací a registrací (experiment v podobě vysokých alikvotů v Händelovi opravdu nezněl příjemně).
Barokní hudba se na moderní nástroje dá zahrát tak, že to i nejzarputilejšímu zastánci „autentických“ nástrojů může brát dech. České filharmonii se to bohužel nepodařilo.
