První květnový týden byl v Praze výjimečnou oslavou zpěvu. První květnový den Magdalena Kožená na Pražském hradě, 1. až 3. 5. v Rudolfinu Katarina Karneus a Karita Mattila , 6. 5. se vrátila Kožená na Hrad znovu a o den později zpívala v Rudolfinu Véronique Gens . Nejslavnější česká zpěvačka posledních sedmnácti let na Hradě vlastně oslavila svoje čtyřicátiny (26. 5. 1973, Brno).
Každé její pražské vystoupení je dramaturgicky nebo daným rámcem mimořádné. Na Evropském koncertu Berlínské filharmonie ve Španělském sále (1. 5.), který mi tentokrát nepřipadal pro klasickou hudbu tak nevhodný jako jindy, prezentovala svůj výklad Dvořákových Biblických písní (bohužel asi kvůli stopáži televizního přenosu jen osmi, což byla velká škoda!). Intimní duchovní rozměr a velebnost, která v jejím podání tak dojímá v klavírní verzi, vzaly trochu za své, nicméně i tak bylo v jejím zpěvu hodně pokory, respektu vůči skladateli, zoufalá prosebnost (Popatřiž na mne ) a slavnostnost (Zpívejte Hospodinu ). Naléhavost písní pak byla v této verzi pak asi nejsilnější, co jsem dosud živě slyšel. Občas jí však bylo v orchestru až příliš (Slyš, o Bože , která byla od zpěvačky vrcholem provedení). Některé inovační prvky rušily, například nezvykle pochodový závěr ve finální písni. Nepatetický, civilně uměřený přednes Magdaleny Kožené s důrazem na Slovo učinily z provedení velký zážitek. Barevně skvostné bylo úvodní podání Fantazie na téma Thomase Tallise Ralpha Vaughana Williamse. Tak intenzivní hru smyčců jsem naposledy slyšel při hostování Royal Concertgebouw Orchestra na Pražském jaru 2001. (Berlíňané mají skvělé vedoucí skupin!)… Nevím, jestli Simon Rattle zařadil na program Evropského koncertu Beethovenovu Šestou symfonii F dur kvůli příchodu jara nebo proto, že ji se svým orchestrem už delší dobu nehrál, nicméně provedení to bylo z několika důvodů hodné úcty i důvodem k zamyšlení. Souhra, flexibilita, angažovanost každého hráče, technická úroveň a barevnost orchestru jsou úžasné. V tom se mu vyrovná jen málokdo. Dirigent velmi důmyslně propojil péči o detaily s tektonikou. Překvapivá byla nečekaná piana, časté non vibrato, „romantický“ pohled na dynamiku a frázování. Sám za sebe však musím dodat, že mi přemíra tempových změn a snad snaha přijít s novým pohledem na notoricky známé dílo občas vadily. Pan Rattle je vykladačem Beethovena. Bližší jsou mi různorodé pohledy „tlumočníků“ Abbada, Jansonse, Brüggena nebo Bělohlávka. Nicméně byl to básnivý, neuvěřitelně zpěvný hymnus.
Magdalena Kožená je už v situaci, kdy může vést své posluchače do náročných písňových hlubin. Ve Španělském sále Hradu podrobila 6. 5. pražské publikum ostré zkoušce: Ravel – Histoires naturelles , Deux mélodies hebraïques , Chansons madécasses , Haydn – Arianna a Naxos , Bartók – Falun , v které nakonec publikum obstálo, přičemž ji z koncentrace nevyvedl hloupý potlesk téměř po každé písni. Zvláště náročné byly Ravelovy Povídky z přírody, jeden z vrcholů písňové tvorby 20. století. Většinou je zpívají muži, interpretace naší zpěvačky, kde záleží na každém detailu, byla příjemnější nežli od Fischera-Dieskaua nebo Finleyho. Po bajkách zvolila kontrast v mysteriózních Dvou hebrejských melodiích, kde mě její nezměrná výrazová intenzita přesvědčila více nežli nahrávka Geralda Finleyho. Malgašské písně, které před deseti lety natočila pro DG, kde se k Malcolmu Martineau přidali Kaspar Zehnder , tentokrát v roli flétnisty, a cellista Tomáš Jamník , byly špičkově provedeny, nicméně zážitek z předchozích Ravelů nepřekonaly. Haydnovu sólovou kantátu Ariadna na Naxu provedla na rozdíl třeba od Bartoli introvertně. Byl to jakýsi skrytý Sturm und Drang. Beznaděj, ponížení, hrdost, hněv, nenávist byly sdělovány bez patosu. Díky paní Kožené jsem objevil Bartókovy slovenské Vesnické scény. Živelná melodičnost, rytmika a vtipné texty mě okouzlily. Láska Magdaleny Kožené k lidové hudbě je zdá se nekonečná. A nekonečné je i klavírní umění Malcolma Martineau. Zpěvačka odměnila publikum třemi příjemnými přídavky (Dvořák, Janáček), lidé jí pak věnovali standing ovation a zazpívali Happy Birthday. Jakkoliv ctím Berlínskou filharmonii, tak tento koncert byl zajímavější a smysluplnější.