Mahlerovský sedmý červenec

Obloha už je jen trochu modrá, blíží se letní noc. Staré stromy na návsi v Kalištích, nasvícené odspodu nažloutlým umělým světlem televizních reflektorů, tvoří baldachýn, pod nímž se z ticha pozvolna spojují jemné tóny závěru Mahlerovy Druhé symfonie , až nakonec dospějí k onomu nekonečně nádhernému chóru. Je deset hodin večer a ve skladatelově rodišti se završuje mnohahodinový program oslav připomínajících jeho stopadesáté jubileum. Je 7. července 2010 a Česká republika dala ostatnímu světu najevo, že by Mahler byl někým jiným, kdyby se nenarodil na Vysočině.

Vše začalo už dopoledne v Jihlavě, kde Mahler do patnácti let žil. Až do roku 1939, do druhého dne po obsazení Československa Němci, tu stávala u hradeb synagoga. Místní nacisté ji vypálili a stavbu už nikdy nikdo neobnovil. K Mahlerovu dětskému světu určitě patřila. Nyní je v těch místech, kde bývala tržnice a parkoviště, nově upravený park symbolizující úpravou a plastikami krajinu Vysočiny a zvířata a ptáky z Mahlerových písní. Ze synagogy jsou pietně zachovány základy. A uprostřed prostoru obklopeného z jedné strany hradbami a z ostatních zadními trakty domů stojí pomník, který se rozhodla postavit tomuto umělci skupinka místních lidí. Dovedli sehnat stovky tisíc korun od donátorů a dokázali přesvědčit radnici, aby vzala věc za svou a s pomocí evropských peněz dokončila velký viditelný projekt.

„Velkou část života prožil jinde, ale jeho kořeny jsou tady – a toho bychom si měli být vědomi,“ říká Václav Klaus a zanedlouho už s dalšími třemi muži tahá za šňůrky mající strhnout z pomníku bílou plentu. Chvíli se to nedaří, prezident republiky dotčeně hledí vzhůru, ale nakonec přece jen shromáždění lidé mohou skladatelovu podobu spatřit. „Stvořil jsem sochu anděla,“ říká autor pomníku Jan Koblasa, český umělec působící v Německu. Skladatel a dirigent je zpodobněn v kovu jako mladý, s typickým motýlkem. Modelován je pouze jako busta. Zbytek postavy je dlouhá štíhlá stéla stojící na žulovém podstavci se zlatým podpisem.

Při ceremoniálu zaznívají židovské i křesťanské hudební motivy. Nastává symbolický akt smíření napříč jazykovými, národními i kulturními tradicemi. Je snad trochu splacen dluh. Mahler se stává ztělesněním velkého Evropana, který si přinesl do Vídně nejen něco odsud, z tradic českých zemí, ale i z plodů zdejší pozoruhodné symbiózy české, německé a židovské kultury, a umělce, který se zároveň tak trochu vrací domů.

Odpoledne už se přesouvá pozornost do Kališť u Humpolce. Přijíždí tam i Václav Klaus a spolu s barytonistou Thomasem Hampsonem sází růži, novou odrůdu pojmenovanou Gustav Mahler. V rosariu před obecním úřadem kvete už pěkná řádka různých růží, u každé malá cedulka se jmény osobností, které měly tu čest podílet se na této speciální tradici založené v polovině devadesátých let při začínající rekonstrukci rodného domku. Lze tu číst jména v širokém spektru od Dagmar Peckové až po Michaela Tilsona Thomase.

A pak přichází Hampsonův koncert, podobný tomu v roce 1998, kdy se domek otvíral. Do hostinského sálu se nedostanou zdaleka všichni, kdo by chtěli. Koncert lze sledovat i na dvorku na obrazovce. Hodinový recitál je uměleckým drahokamem, koncentrovanou krásou, holdem poezii hudby i slova. Hampson zpívá svým hladkým hlasem s dosud krásně propojenými rejstříky, hlasem schopným ovšem i s vojáckým důrazem zabouřit, zpívá bez oddechu, bez odchodu z pódia, třináct písní jednu za druhou – a publikum poslouchá bez dechu, vědomo si neopakovatelnosti a vzácnosti těchto chvil. Za doprovodu klavíristy Wolframa Riegera vytváří pěvec jeden skvost za druhým a potvrzuje, že Mahlerovi rozumí jako málokdo. Po přídavku a srdečných slovech popisujících i jeho neopakovatelné pocity dodává: „Bez jednoho člověka by tohle vše nebylo – bez Jiřího Štilce.“ Oceňuje tak osobní nasazení muzikologa, hudebního publicisty a producenta, který se svými spolupracovnicemi stojí za obnovou rodného domu i za vším, co se kolem tohoto místa v posledních patnácti letech dělo a děje a co z obce Kaliště činí kultovní místo pro příznivce Mahlerovy hudby, co ji dělá příležitostným kulturním centrem a co ji tento den postavilo do centra pozornosti, přestože Rakušané spíše zdůrazňují výročí úmrtí skladatele v roce 2011, které se pojí s Vídní.

Od letošního ledna do příštího léta má Hampson ve jménu Mahlera více než padesát koncertů. Pro kališťský recitál připravil podle svých slov „subtilní výběr, který vypovídá o Mahlerově osobnosti, o jeho duši, ne o technologii, jak se píší písně“. Interpretovat neznamená zamyslet se a rozhodnout se, jak to bude – jak budu hudbu prezentovat, říká tento mimořádný pěvec. „Znamená to hlavně porozumět, dešifrovat kód a učinit pak své poznání slyšitelným a zřetelným. Věřím při tom ve velký prostor svobody, v intuici. Když strávíte s nějakým skladatelem delší čas, dospějete k velké blízkosti, svého druhu přátelství.“ Zážitek z koncertu jeho slova potvrzuje.

Na návsi před kostelem se v té chvíli už chystají na zkoušku a více než hodinový koncert hráči Hudby Hradní stráže a Policie České republiky . Modré košile s krátkými rukávy, výložky, blyštivé dechové nástroje, u klarinetů také jedna žena a všemu nahoře vévodí tympánista. Stejně jako předchozí recitál i tento koncert vysílá v přímém přenosu stanice Vltava. Dramaturg Josef Šebesta program vytvořil jako repliku vystoupení vojenské hudby v Jihlavě v roce 1875, tedy připomenutí toho, co spoluvytvářelo Mahlerovy hudební zkušenosti. Znějí úpravy klasiky, hudba kapelníka Franze Massaka a další charakteristické skladby. Koncert plyne v nevzrušivém tempu, ztělesňuje letní odpolední pohodu, na návsi poslouchá řada lidí.

A pak nastává podvečer. Do Kališť, kde se ve stáncích prodává pivo, klobásy, sladkosti a mahlerovské suvenýry jako někde na pouti, se sjíždějí další auta a autobusy. Vozy jsou v obci odstaveny, kde se dá, převážná většina však stojí na poli. Do plastových židlí postupně usedají stovky lidí. Večerní program má plně v rukou skandinávská televize a televiznímu přenosu je podřízena dramaturgie i choreografie. Umělci vystupují na obrovském krytém jevišti za rybníčkem. Přijeli Manfred Honeck , který řídí Mahler Chamber Orchestra , Pražský filharmonický sbor a sbor Boni pueri , k Hampsonovi se přidala Anne Sofie von Otter . Prostor je ozvučen, technika propojila s pódiem i kostel, odkud se nesou dětské hlasy. A z Mahlerovy hudby zní pozoruhodný výběr „toho nejlepšího“, písně, části symfonií, trochu estráda, ale kultivovaná. Překvapivé zjištění, že i z této hudby, mající spíše pověst novátorství a náročnosti, lze připravit devadesát minut téměř romanticky kouzelné show k podívání a poslechu. V Praze v té době souběžně zní s Liborem Peškem První symfonie a v jiném sále s Christophem Eschenbachem celá Druhá symfonie. Můj čas přijde, říkával Mahler. Zdá se, že už tomu tak opravdu i u nás skoro je.

Sdílet článek: