pátek, 16. prosinec 2011

Mahlerovská báseň Jiřího Kouta

Napsal(a) 

Byl to večer, na který budu dlouho vzpomínat a který mi snad po čase připomene nahrávka. Původně jsem šel 13. 10. do pražského Obecního domu na koncert Pražských symfoniků kvůli svému milovanému Beethovenovu Houslovému koncertu , ale nakonec jsem odcházel okouzlen Mahlerem. Na Beethovena pozvalo vedení FOK dvacetiletého německého houslistu Serge Zimmermanna . Je to trochu tajemný chlapec. Například podle internetu to vypadá, že jediným jeho učitelem byla jeho matka, takže je to dle německého tisku samoukový „čirý zázrak“ (hraje na housle Jeana-Baptiste Vuillaume z roku 1839). Nevím, jestli chtěl FOK ušetřit, nebo podpořit talentovaného cizince, ale jsem přesvědčen, že pánové Špaček a Vodička by to zahráli stejně dobře a s větším emociálním vkladem. Disproporce mezi výbornou a až na drobnosti spolehlivou technikou a nezáživným, etudovým pojetím byla příliš velká. Navíc z něho nesálá jako u Anne-Sophie Mutter nebo Julie Fischer v jeho věku charisma, něco osobitého nebo aspoň srdíčko. Vrcholem byla melodicky rozkouskovaná volná věta. Naopak relativně dobře dopadlo Rondo včetně výborně zahrané kadence.

Mahlerova Píseň o zemi byla hudbou jiného světa, jiného koncertu a zcela jiné úrovně. Především je to určitě srdeční záležitost dirigenta Jiřího Kouta , který se za provedení postavil celou vahou své osobnosti, detailně ji nastudoval, zbláznil a pozvedl orchestr pro svou vizi. Bylo to pokorné a zároveň velkolepé, zvukově až marnotratně krásné a především plné citu, kterému se dalo věřit. Když jsem poslouchal přívaly a odlivy mahlerovské krásy, tak jsem měl pocit, jako by dirigent celebroval mši. Bylo mi úplně jedno, že vše nebylo dokonalé (například smyčce v části Von der Schönheit). Nikdy jsem neslyšel živě tak sugestivní interpretaci tohoto těžkého kusu. Pan Kout pozval dva výborné zpěváky: tenoristu Steva Davislima (na nahrávce mu bude jistě lépe rozumět než v sále) a ještě lepší sopranistku Claudii Mahnke , která byla pro mě objevem. Zvláště v závěrečné části Der Abschied byla jedinečná a závěrečné Ewig znělo jako z jiného světa. Díky Mahlerovi nejlepší orchestrální koncert dosavadního podzimu v Praze!

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.