sobota, 26. květen 2018

Mahlerovo veledílo v rukou Ivána Fischera

Napsal(a) 

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Pátá největší a nejlepší ze světových symfonií. Taková je Mahlerova Druhá podle ankety, kterou uspořádal časopis BBC Music Magazine mezi dirigenty. Autograf skladby byl předloni prodán v londýnské dražbě za čtyři a půl milionu liber, za nejvyšší částku vydanou kdy za hudební rukopis. Není divu, navíc při vědomí působivosti a velikosti sdělovaného uměleckého poselství, že provedení tohoto monumentálního devadesátiminutového vokálně-instrumentálního díla vzbuzuje pozornost a očekávání.

Pražské jaro letos uvedlo tři z Mahlerových symfonií. První, která měla premiéru v roce 1889 v Budapešti, prezentoval bezprecedentně skvělým způsobem amsterdamský Orchestr Concertgebouw s Danielem Gattim. Čtvrtou, premiérovanou roku 1901 v Mnichově, zahrála poctivě a běžně Varšavská filharmonie s Jackem Kaspszykem. Druhou symfonii, poprvé uvedenou roku 1895 v Berlíně, měl v Praze na starosti Iván FischerBudapešťským festivalovým orchestrem a brněnským filharmonickým sborem. Koncert dostal 24. 5. v Obecním domě všechny náležitosti festivalové události. Mahlerovu vesmírnému vizionářství nicméně něco málo chybělo.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Budapešťský festivalový orchestr je na současné mezinárodní scéně jedinečným subjektem. Iván Fischer, spolu se Zoltánem Kocsisem jeho spoluzakladatel, vede těleso jako dirigent a hudební ředitel nepřetržitě od roku 1983. Delší podobné spojení asi nikde jinde v hudebním světě už neexistuje. Vždyť i rekordman Valerij Gergijev stojí v čele Mariinského divadla a jeho orchestru bez přestávky „teprve“ třicet let. Na profilu maďarského tělesa a na jeho hře samozřejmě tak dlouhé umělecké spojení musí být znát – a také je.

Orchestr hraje s energií a entuziasmem, které má pod kůží od založení. Vznikl vědomě s tím, aby koncertní život dostal nové podněty na nejvyšší úrovni. Ať už to byl záměr, nebo nevědomý projev, Mahlerovu Druhou symfonii vedl Iván Fischer o něco robustněji než jiní, což by v mohutných pasážích bylo jen a jen dobře. Ideální by nicméně byl větší kontrast tam, kde hudba zní ze vzdálených sfér. V místech ztišení, očekávání, v mysteriózních okamžicích, ať už je chápeme jako projevy rafinovanosti, nebo naivity, bývají ta nejlepší provedení výrazově opravdovější, mimořádně duchovní, hluboká, naprosto výjimečná – procítěná a předaná s ještě větším ponorem. Zde cosi poslednímu posvěcení, při němž teprve přeběhne mráz po zádech, jakoby chybělo. Jako kdyby měl dirigent od Mahlerových vizí trochu odstup… To je maximalistický pohled, respektive poslech. V obrysech nastavených jen o něco méně náročně však skladba samozřejmě fungovala a náležitě vyzněla. K těm nejlepším místům patřily okamžiky, kdy se sopranistka Christiane Karg, v té chvíli ještě vsedě, v postupně narůstající dynamice připojovala k tiše zpívajícímu sboru. Stejně jako ona, i mezzosopranistka Elisabeth Kulman předtím v písni Prasvětlo přidala čisté, privátně podbarvené emoce. Dokonale zazpívané party. Český filharmonický sbor Brno se svým sbormistrem Petrem Fialou (který v jeho čele stojí od založení v roce 1990, tedy také výrazně a jedinečně dlouho) dodal symfonii v závěrečné větě, v poselství o víře ve věčný život, veškerou možnou mohutnost a vokální krásu.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Ať už Iván Fischer umístil gongy a další bicí na varhanní emporu proto, že by se tentokrát nevešly dolů na pódium, nebo proto, aby byly vizuálně i akusticky zdůrazněny, dostavil se i s jejich pomocí celkový efekt: vyznění symfonie jako neslýchaného zpodobnění zápasu mezi apokalyptickými vidinami a nadějí. V tom měl dirigent dílo v rukou bezpečně a s přehledem – a v tom u publika zvítězil.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.