Mahlerova Druhá

Druhý festivalový večer Sanfranciského symfonického orchestru (20. 5.) na Pražském jaru měl na programu jediné dílo – Mahlerovu Druhou symfonii . Hosté nezůstali nic dlužni očekávání a své pověsti. Michael Tilson Thomas přivezl skladbu nastudovanou v intencích vlastní jedinečné koncepce, zřetelně promyšlené a prožité. Charakterizovala ji do určité míry, jakkoli to zní téměř podivně, komornost – nešlo o velikášské omračující provedení, ale o neustále zadržovaný, zdrženlivě gradovaný monument, který co nejvíc šetří s největším zvukem i s patosem. Bylo to pojetí zajímavým způsobem propojující přesnost a neokázalost s romantičností, agogický plán s plánem zvukovým. První věta nebyla nijak drásavá, dirigent se nebál měkčího zvuku, ani klidu. Druhá věta, zdůrazněná jako opravdové intermezzo, celé v polohlasu, upoutala nízkou dynamikou, pomalým tempem, tísnivou atmosférou i idylickým pokojem, úžasně zahraným pizzicatovým úsekem. Ve třetí větě bylo možné obdivovat nejen jakoby mimoděk dosaženou lehkost, ale i to, jak dirigentovi drží pohromadě různé vrstvy. U čtvrté věty bylo cítit, že si dynamiku ještě šetří pro příští hudební vývoj. Čím dál víc vynikaly dynamické kontrasty, místo dostávala hra s vyhrocenějším průběhem temp a zvukové hladiny, přicházelo zdůrazněné očekávání, efekty hry za scénou, žesťové chorály… Součástí koncepce bylo ale trpělivé vyčkávání s gradací ve finále symfonie. Dirigent dokázal i při napětí a vzrušení vycházejícím z očekávaného hudebního vývoje držet aparát na uzdě až k několika vzácným extatickým okamžikům. Sóla (Laura ClaycombKatarina Karneus ) a zejména pak Klopstockův sborový hymnus (v podání velmi dobrého Českého filharmonického sboru Brno ) tak vyzněly se vší závažností a niterností – a vystupňované ideové a hudební rozuzlení přitom nesklouzlo do halasné vyprázdněnosti. Orchestr má po letech soustavné spolupráce evidentně s šéfdirigentem úzké a chápavé propojení, je nesmírně poddajný, dokonale reagující, naprosto perfektní v detailech a skvěle sehraný pro celkový dojem. Dirigentovo cítění Mahlerovy hudby je moderní, dynamické, zvukově a výrazově náročné, vyhraněné, s velkým pochopením pro existenciální podtóny, současně však velmi jemné, schopné tedy dodat provedení na zajímavosti a neopakovatelnosti. Šlo nejen o jeden ze dvou nejlepších koncertů letošního festivalu, ale i o nezapomenutelný umělecký projev.