Je po osmé večer, osmnáctého května, a v Jihlavě už končí koncert Komorní filharmonie Pardubice . Na programu byla jediná skladba. Dozněla Mahlerova Píseň o zemi a vedle Dagmar Peckové , která zpívá tohoto autora krásně už dvě desetiletí, byl příjemným překvapením tenorista Jaroslav Březina v druhém sólovém partu. Publikum i díky oběma pěvcům přijalo hodinovou partituru velmi příznivě, třebaže se v předsálí ozývala i opatrnější slova o tom, že to bylo „takové zvláštní“.
Jihlavský Dům kultury odborů je ten nejtypičtější příklad socialistické architektury, uvnitř spíše kinosál s nepříliš šťastnou akustikou než koncertní síň. Krajské město však jinou možnost symfonické hudbě neposkytuje. Snad prý už za rok by se však měl začít využívat jeden z opravených sakrálních prostorů.
Komorní verze Písně o zemi, pod kterou je podepsán mimo jiné Arnold Schönberg, se od té původní liší hlavně měkčí expresivitou a menší masou zvuku. Je tedy milosrdnější k interpretům. Dagmar Pecková své písně v této vokální suitě či symfonii přednesla s plným prožitkem, tak, jak jsme na jejího Mahlera už zvyklí. Jaroslav Březina ovšem může být v tomto typu partů považován přímo za objev. Našel dostatek sil, barvy a výrazu, aby uspokojil, a to i v těch nejvypjatějších úsecích. Pardubickou filharmonii vedl Petr Altrichter k co možná nejstylovějšímu postoji. Hlavní rezervy večera byly tedy v akustice sálu. Vysočina a její krajské město se hlásí k Mahlerovi poslední dobou čím dál víc, jistě i díky aktivitám iniciátorů kolem Jiřího Štilce. Festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2010 má letos už devátý ročník a v jubilejním roce skladatele je program pochopitelně výrazně bohatší. Mahler psal hudbu, která se běžným podmínkám koncertního provozu mimo metropole spíše vzpírá, přesto v Jihlavě znít bude. Musí, aby ostatní mahlerovské aktivity ve městě nebyly jen proklamací. A jihlavská kulturní veřejnost si na Mahlerovu hudbu bude muset zvykat. Dozněla Píseň o zemi. „Bylo to zvláštní,“ říkají někteří. „Bylo to krásné,“ říkají další.
