úterý, 15. prosinec 2015

Magická Žítkovská bohyně Jana Vičara v úspěšné premiéře

Napsal(a) 

Jan Vičar, Barbora Martínková-Polášková a MFO, foto Milada Hronová Jan Vičar, Barbora Martínková-Polášková a MFOfoto: Milada Hronová

V roce 2015 si Moravská filharmonie připomíná 70. výročí svého založení, a podobně jako v předchozích letech i v právě probíhající jubilejní koncertní sezoně organizuje olomoucké symfonické těleso celou řadu hudebních produkcí. V rámci série pravidelných abonentních koncertů uspořádala filharmonie dne 10. prosince 2015 v sále Reduty pořad s názvem Česká hudba v interpretaci mladých Čechů. Pod vedením velmi nadějného a charismatického dirigenta Marka Štilce zazněly celkem čtyři kompozice, z nichž jedna byla dokonce uvedena ve světové premiéře.

Nejočekávanější skladbu celého večera dramaturgie zařadila již na samotný úvod koncertu. Svého prvního veřejného provedení se tak dočkala Žítkovská bohyně, orchestrální fantazie pro velký symfonický orchestr s mezzosopránovým sólem, jejímž autorem je olomoucký rodák Jan Vičar. Skladatele (a současně také významného muzikologa, hudebního publicistu, pedagoga i popularizátora) při vzniku této kompozice zjevně inspirovaly nejen jedinečné tradice z oblasti moravských Kopanic, ale především dodnes ústně tradované či i písemně zaznamenané legendy o tamějších ženách údajně obdařených výjimečnými, až magickými schopnostmi. Vliv kopaničářského folkloru a jeho zpracování se sice objevuje v řadě Vičarových děl, nicméně v Žítkovské bohyni mají prvky lidové hudby naprosto specifickou pozici. Skladatel totiž tyto elementy záměrně upozaďuje a uvádí je spíše roztroušeně, případně ve formě drobných citací. Folklorní charakter však z díla útržkovitě vystupuje i za pomoci využití diafonie, příznačné především pro západobulharský lidový zpěv. Ostatně nutno dodat, že autor prakticky zcela opouští tradiční kompoziční způsoby práce a namísto nich předkládá značné množství rozličných avantgardních postupů a jejich vzájemných kombinací. Výrazný tematický prvek představuje pozvolné a téměř všudypřítomné ascendentní i descendentní glissando, progresivním dílem zároveň prostupuje nápadná mikrointervalika, a pro zjemnění některých kontrastů je užito i techniky sfumato. K celkovému pozitivnímu efektu pak mimo jiné přispívá také nepříliš obvyklé uvedení parlanda v jednotlivých nástrojových partech orchestru, aleatorní úseky vytvářené na bázi recitace daných textů nebo velmi nápaditá instrumentace. Šestnáctiminutové dílo sestává ze čtyř částí pojmenovaných Žítková, Vyškovec, Zaříkání bouře a Chabová. Jednotlivé segmenty sice mezi sebou vykazují jistý kontrast, avšak vzhledem k přítomnosti řady scelujících elementů působí skladba jako naprosto kompaktní celek. Ve stylizované roli bohyně (či lidové vědmy) se představila přední česká mezzosopranistka a sólistka opery i operety Moravského divadla Olomouc Barbora Martínková-Polášková, která s Vičarem dlouhodobě spolupracuje. Temná, sametová a na poslech velmi příjemná barva jejího hlasu v kombinaci se značně sugestivním podáním a pozoruhodnou mimopódiovou prezentací pak zjevně učinila dojem i na přítomného autora. Současně je na místě vyzdvihnout také profesionální výkon symfonického orchestru, jež pružně reagoval na dirigentova gesta, a v jehož provedení vyzněla kompozice velmi působivě. Interpretům se tak bezesporu podařilo vyjádřit idylický, místy až psychedelický charakter díla a hudebně ztvárnit křehkou a mnohdy bizarní (ne)hranici mezi lidovou magií a křesťanskou tradicí.

Jan Vičar a Marek Štilec, foto Milada Hronová Jan Vičar a Marek Štilecfoto: Milada Hronová

V následujícím pořadu zazněl Mazurek Antonína Dvořáka a vzápětí rapsodie pro housle a orchestr Cikán Maurice Ravela. V obou případech vystoupila v pozici sólisty Julie Svěcená. Mladá houslistka beze zbytku naplnila nemalá očekávání Olomoučanů a prokázala svůj mimořádný hudební talent. Její bezprostřední temperament, technická suverenita a naprostá výrazová přesvědčivost překryly řadu drobných rytmických nepřesností i její mnohdy ne zcela dokonalou souhru s orchestrem. Na závěr celého programu pak Moravská filharmonie provedla Symfonii Es dur Zdeňka Fibicha; pod energickým vedením Marka Štilce se tělesu podařilo odlišit i ty nejjemnější dynamické, výrazové a barevné nuance. V tomto smyslu však vyvstává otázka míry vhodnosti celkové dramaturgie koncertu. Úvodní progresivní skladba Jana Vičara totiž na posluchače patrně zapůsobila natolik, že téměř zastínila celý následující pořad. Na druhou stranu je však na místě pozitivně kvitovat onu skutečnost, že se Moravská filharmonie Olomouc nezdráhá zařazovat na program svých koncertů i díla současných skladatelů a přispívá tak k propagaci soudobých českých autorů a interpretů.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.