pondělí, 20. květen 2002

Magdalena Kožená na Pražském jaru

Napsal(a) 

Jako jedna z hlavních hvězd 57. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražského jara byla právem avizována mezzosopranistka Magdalena Kožená . Před sedmi lety pro většinu medií neexistovala nebo se o ní odborná kritika, vyjma Harmonie, která ji svým způsobem "objevila", vyjadřovala s rozpaky a laická hudební obec ji neznala. Dnes je z ní hvězda mezinárodního formátu, pořadatelé ji prosí o vystoupení, diktuje si honorářové podmínky, je chloubou našeho státu a novináři, kteří o ní na počátku kariéry psali velmi kriticky, se dnes rozplývají nadšením.

Svůj recitál 19. 5. ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina koncipovala poměrně dost náročně. Sedm raných písní Albana Berga, Malé smutky Petra Ebena, Tři Villonovy balady Clauda Debusyyho a Satiry Dmitrije Šostakoviče rozhodně nejsou hudbou, která by se u nás běžně prováděla. Za to jí patří uznání. Ostatně nevzpomínám si, že by nějaká česká zpěvačka zpívala v Praze píseň Fanny Mendelssohn-Bartholdy (Májová noc ). I to byl dobrý počin. Zvláště když také uvedla šest písní jejího bratra Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Náladotvorná, nenáročná hudba sourozenců Mendelssohnových byla dobrým úvodem večera a kupodivu posluchače dobře připravila pro náročnější hudební sdělení lyrických Bergových písní.

Vrcholem recitálu Magdaleny Kožené, které jsou v Praze bohužel vzácné, bylo báječné provedení Šostakovičova cyklu. Satira a humorná nadsázka ruského génia, v tomto případě ne sžíravá jako spíše úsměvně ironická, byla Kožené evidentně velmi blízká. Navíc slyšet ruštinu, jež je v našich koncertních sálech vzácným hostem, byla oblažující. V podstatě bezchybně dopadly také Debussyho písně, viz výrazově skvělá Balada o zobáčku Pařížanek.

Přes nadšené ovace se však nelze ubránit několika výhradám na margo pěvecké stránky. Jestliže vezmu jako měřítko nejvyšší světovou úroveň, nemohu neslyšet, že konce vysokých tónů či frází až příliš často najednou nepatrně změnily kvalitu, že nádechy nebyly vždy na ideálním místě a že intonace nebyla celý večer křišťálově čistá. Pro mě je také otázkou, zda-li sopránová literatura, kam Magdalena Kožená tíhne, je pro její hlas tou pravou parketou.

Vynikajícím partnerem byl Magdaleně Kožené britský pianista Malcolm Martineau . Barvy, které dostal z klavíru v Debussym a Bergovi byly naprosto neslýchané. Myslím, že zpěvačka v něm konečně našla ideálního partnera.

Recitál Magdaleny Kožené byl rozhodně velkým zážitkem, ale bohužel nikoliv "nadpozemským" jako tomu bylo v případě nezapomenutelného pražského recitálu sopranistky Renée Fleming před několika lety.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.