Koncertní program České filharmonie, který ve dvou skladbách dal v rámci její zdejší letošní rezidence prostor mezzosopranistce Madgaleně Kožené, byl skvělý nejen díky jejímu přispění, ale rovným dílem také díky mladému dirigentskému hostu, jímž byl Robin Ticciati. Britský umělec s orchestrálními i operními zkušenostmi a evidentně s velkou budoucností, dirigent stojící za rezidenčním projektem a v Praze účinkující poprvé, vykouzlil v Rudolfinu z Faurého, Debussyho i Mahlerovy hudby 19. 11. vysoce nadprůměrný výsledek.
Suita z hudby k Maeterlinckově hře Pelléas a Mélisanda od Gabriela Faurého byla vzorovou ukázkou toho, co považujeme za typické pro francouzskou hudbu. Jemné barvy, podmanivě nízká dynamika, naznačované nálady a vemlouvavá lyričnost dodaly ve svém součtu tajemnému příběhu o záhadné lesní plavovlásce dokonalou symbolistní atmosféru. Filharmonici byli ochotní, k dirigentovým interpretačním názorům a gestům evidentně velmi vnímaví, drželi nastavenou pocitovou hladinu a tlumenou náladu a přidávali k tomu své nejvlastnější ingredience zvukových kvalit a tónových barev.
Také v Debussyho šestidílném písňovém cyklu Zapomenuté popěvky pokračoval orchestrální doprovod v nastoleném stylu – byl vyvážený, jemný, v detailech bohatý a výrazně klidný a tichý. Dirigentova snaha udržet dynamickou hladinu hodně nízko, nepovolit orchestru bezmyšlenkovitý a samovolný pohodlný projev, byla ostatně očividná po celý večer a dala koncertu jasnou charakteristiku. Robin Ticciati nemusel přitom používat žádná netrpělivá a marná gesta, jichž někdy u méně vnímavých a tvárných těles býváme svědky, ale mohl se plně věnovat plasticitě agogiky a dynamiky.
Snaha ztišit a zjemnit orchestrální zvuk byla vedena jak stylem hudby, tak ovšem také ohledy na sólistku. Debussyho písně, zhudebňující jemné verše Paula Verlaina, využívají z větší části nižší hlasovou polohu, která se nemůže nést tak daleko – a tak to byl ohled velmi vhodný. Magdalenu Koženou si někteří posluchači nejraději spojují s barokním repertoárem, ale trvale platí, a platilo to i tentokrát, že rovněž jemná francouzská hudba přelomu 19. a 20. století – a Debussyho písně Ariettes oubliées takové jsou – je v jejím podání díky výrazné schopnosti přesvědčivé empatie a díky podmanivosti hlasu nejen relevantní, ale mimořádně krásná.
Přednosti dirigentova cítění a pojetí, přednosti orchestru a v poslední větě rovněž kvality sólistky se v případě závěrečné skladby večera, Mahlerovy Čtvrté symfonie, spojily ve výsledek blížící se ideálu. Filharmonie hrála nejprůzračnější a nejpřímočařejší ze všech jeho symfonií nádherně „komorním“ způsobem, detaily a jemnosti měly krásné pointy. Veskrze pozitivní, do nejmenších nuancí prožité provedení přinášelo po celou dobu potěšení z muzikality interpretů i z nastaveného emocionálního naladění. Třebaže některé sopránové úlohy v pohodě a výborně zpívá, není Magdalena Kožená samozřejmě nevinným andělským sopránkem, jak bývá nejtypičtěji tento sólový part obsazován. Ve vyznění symfonie, odpovídajícím povaze lidových textů nebeského prozpěvování, vstupuje proto v jejím případě do hry vedle skvěle znázorněné upřímnosti a bezstarostnosti i méně obvyklá, jakoby závažnější a temnější nota. Je to však pojetí a výklad plně legitimní, nepopírající srdečnost této hudby.
Pokud snad přece jen bylo při tomto koncertu ve čtvrtek večer možné párkrát zaslechnout droboučké selhání jindy dokonalého hlasu, tak tyto překvapivé momenty plně osvětluje skutečnost, že další den, v pátek, poslední ze tří stejných opakovaných programů už Magdalena Kožená kvůli indispozici s filharmonií nezpívala…
