Magdalena Kožená a Simon Rattle s Českou filharmonií: na každém detailu záleží

Sobotním koncertem České filharmonie vyvrcholila rezidence mezzosopranistky Magdaleny Kožené a dirigenta sira Simona Rattla v této sezoně. A jako předcházející pražská vystoupení těchto umělců přinesl i tento večer (25. února) mimořádný zážitek. Sevřený program – dvě skladby Roberta Schumanna a dva písňové cykly Bohuslava Martinů – dal posluchačům možnost koncentrace. V úvodu zazněla Schumannova předehra k opeře Jenovéfa, op. 81, která však na jevištích nezdomácněla, a tak se předehra uvádí samostatně jako efektní součást koncertního repertoáru. Dramatické peripetie manželů Siegfrieda a Jenovéfy a zrádného Gola ústí v radostné shledání páru, hudební ztvárnění vyznívá až hrdinsky. Orchestr za řízení Simona Rattla hrál měkce, dirigent rozvážně budoval gradaci s pomocí jednotlivých plynulých frází, které dynamicky vzrůstaly i padaly do tichých poloh, hudba se lehce vznášela a současně dramaticky kypěla, každý detail byl zřetelný. Na kompaktním zvuku se podílelo i rozsazení orchestru – sekundy seděly proti primům. Vedle smyčců zaslouží vyzdvihnout dechová sekce České filharmonie, zejména lesní rohy.Předehra byla výborným rozehřátím před dvěma písňovými cykly Bohuslava Martinů. Magdalena Kožená je zkušenou a skvělou interpretkou Martinů písní a její sobotní výkon to zcela potvrdil. V Písničkách na jednu stránku, H 294 (vznikly v Americe během roku 1943) na texty moravské lidové poezie ze Sušilovy sbírky vynikla její výrazová i technická všestrannost, dynamická šíře jejího projevu, jemné tóny i síla hlasu. Zpívala je v instrumentaci Jiřího Temla. Písničky o lásce, toužení, „maměnce“ nemusely být doprovázené hereckým gestem, zpěvačka je zpívala prostě, jen do každé z nich vnesla odlišnou náladu. Do Rosičky směs sytého hlasu s jiskřivostí, Otevření slovečkem překypovalo temperamentem, Cesta k milé měla až žalostný nádech a Chodníček ztvárnila hravě a energicky. U maměnky vyzpívala ženský osud a zcela neodolatelná byla její interpretace Snu Panny Marie, ovládání hlasu, frázování i citová zaujatost zůstanou dlouho v paměti. V závěrečném Rozmarýnu ukázala pěvkyně rozkošnou rozmarnou polohu.

Umění Magdaleny Kožené snad ještě více vyniklo v cyklu sedmi písní pro ženský hlas a orchestr Nipponari, H 68. Inspirací skladateli byla nejen japonská lyrika, ale i hlas mezzosopranistky a kontraaltistky vídeňské a berlínské opery Theo Drill-Oridge, jímž byl zcela okouzlen. Nechal se unést exotikou a vytvořil snové obrazy, které připomínají partitury Clauda Debussyho. Starojaponské básně v českém překladu Josefa Marii Emanuela z Lešehradu zhudebnil v roce 1912. Tyto miniatury zazpívala Magdalena Kožená úchvatným způsobem. Oporou jí byl malý orchestr, složený ze tří fléten, anglického rohu, šesti houslí, pěti viol, čtyř violoncell, dvou kontrabasů, klavíru, harfy, celesty, trianglu a tamtamu, který Simon Rattle vedl empaticky vůči zpěvačce, ovšem i s ohledem na vyniknutí jednotlivých nástrojů.

, foto Petr Kadlec

Cyklus otevírá melancholická píseň Modrá hodina. Zasněný temný hlas Magdaleny Kožené jako by byl součástí celku, nebylo tu sólistky a doprovodu, v této harmonii se rozvíjel překrásný zvukový květ, který se k večeru zase zavírá. Člověk žasl, co vše lze hlasem stvořit! V následujícím Stáří zvolila zpěvačka jiný výrazový rejstřík – zádumčivý, tesklivý, zamyšlený. Nepřeslechnutelný byl dialog violy a harfy v podání Evy Krestové a Kateřiny Englichové. Harfa a flétna (k nimž se posléze přidávají první housle Jiřího Vodičky) evokovaly v písni Vzpomínka nádech cizokrajnosti, působivý byl kontrast temné barvy hlasu a jemného doprovodu. V Prosněném životu se krásně pojily violy s hlasem, který Magdalena Kožená dokázala přivést z temných hloubek k naléhavé důraznosti, jež se láme až v zoufalství („Květiny mřely, kvetly a mřely, marně, ach marně!“). Snad nejvýraznější barvy dodal Martinů písni Stopy ve sněhu, kde Kožené hlas zářil nad tóny harfy, celesty a pizzicatem houslí. V hlasově vypjatém Pohledu nazpět rozprostřela mezzosopranistka svůj hlas mnoha barev, výšek i hloubek do široké škály výrazu a emocí. Poslední píseň U posvátného jezera povýšila svým temným hlasem a zasněností na hudební codu celého cyklu. Takřka svátečním zážitkem pak byl přídavek – katalánská ukolébavka Xaviera Montsalvatge, kterou zazpívala nebesky něžně s jemnými pianissimy.

Orchestrální hody přišly po přestávce s Schumannovou Symfonií č. 2 C dur, op. 61. Někdy se tato známá skladba automaticky rozezní v uchu po zaznění prvních taktů v podání trubek (pánové Hofbauer a Vajo), toho večera to ale bylo trochu jinak. Automatismus vybavovaného se nedostavil, překazil to „ďábel skrytý v detailu“. Ať už to byly tlumené trubky s ještě tlumeněji znějícími smyčci na začátku první věty, propracované dynamické přechody naprosto přesné rytmicky, promyšleně budovaná gradace, která dříve, než dospěje ke svému vrcholu, projde několika ztišeními. Radostnost a jásavost se valila jak rozvodněná řeka, v jejímž proudu však byly rozeznatelné jednotlivé pramínky – drobnosti, s nimiž si dirigent s orchestrem jen lehce pohrávali. Scherzo zahrané ve vysokém tempu zaujalo dynamickými kontrasty, barevností a plasticitou zvuku, Adagio temnou tragičností, bohatými dynamickými valéry a až bolestným závěrem. Ve skupině výborně hrajících dechů vyniklo sólo hobojistky Jany Brožkové. Závěrečná věta spěla od prvních taktů nekompromisně k apoteóze vítězství, byla to velkolepá hudební alegorie radosti a odhodlanosti. I v takovém provedení posluchač vnímal jednotlivé detaily, které vytvořily zážitek jediného smysluplného celku. Simon Rattle opět dovedl Českou filharmonii k nezapomenutelnému výkonu.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější