pátek, 13. říjen 2017

Magdalena El Pipa 

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Omlouvám se za mateník v titulku reflexe. Propojil jsem jména dvou velkých uměleckých duší – mezzosopranistky (a někdy i sopranistky) Magdaleny Kožené a velmistra sofistikovaného flamenca  Antonia El Pipy. Proč jsem tak učinil, se pokusím vysvětlit. V roce 1996 nad Magdalenou Koženou mnohé dnešní ozdoby české hudební kritiky ohrnovali nosíky, dnes pějí chválu. Budiž jim k dobru, že se nebránili změně myšlení… V Praze zpívala již mnohokrát, vždy to bylo koncepcí neobyčejné a bylo jedno, jestli to byli Bach, Dvořák, Martinů nebo Ravel. Jakoby nám všem dala nahlédnout do nejvyššího patra prezentace komorní hudby ve světě. (A aniž to zamýšlela, ponížila operní show pěveckých hvězd.) Co mě však na ní fascinuje, je její novost. Prostě na rozdíl od většiny jejích kolegů a kolegyň, kteří jsou spokojeni s úrovní, které dosáhli, jde tvrdohlavě za svou vizí, vyvíjí se a hledá. Připomíná mi tak velikány typu Brendela, Kremera, Quasthoffa, Casalse, Zimermana ad. Mám pocit, že její celoživotní cesta do hlubin hudby začala nabírat na intenzitě z pohledu Pražana v roce 2013, kdy na Hradě nedostižně zpívala písně Maurice Ravela. V rámci rezidence u České filharmonie nabídla v roce 2016 dva kontrastní programy, které sjednocovala originalita a mistrovství. V lednu odvážný program s odvážným projektovým souborem vedeným od klavíru sirem Simonem Rattlem, kdy jsem s úžasem poslouchal shakespearovské písně Igora Stravinského a Malgašské písně Maurice Ravela, a v únoru poctu italskému ranému baroku (a Monteverdimu zvlášť), kdy ji doprovázel pro toto hudební období jeden z jejích oblíbených barokních orchestrů – basilejský soubor La Cetra. Na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina překvapila přesvědčivým hereckým „dovyprávěním“ nadčasové přesahové kompozice Claudia Monteverdiho a Marka Ivanoviće Ariadna has a problem / Ariadna má problém a Monteverdiho Il Combattimenta di Tancredi e Clorinda, který natočila pro Deutsche Grammophon. Pro stejný label nahrála tematicky sevřenou procházku italským raným barokem -  Lettere Amorose, kterou měla možnost živě slyšet i řada Čechů a  řadím ji mezi její nejlepší nahrávky. Svoje taneční vlohy s příjemnou nadsázkou naznačila z jiného břehu v písních Colea Portera v pražské Lucerně.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

K dokonání jejího prozatímního vývoje došlo 10. října 2017, opět v Dvořákově síni Rudolfina v Praze, čímž bezesporu povýšila (aspoň v Praze určitě) pěvecký recitál do jiné dimenze. (Musím předeslat, že se jí naštěstí vyhýbá tvůrčí stagnace Cecilie Bartoli, jež zatím nebyla schopna překonat fenomenální úspěch jejího projektu Maria.)  Pro své letošní evropské turné (Praha byla zahrnuta do šňůry Budapešť, Gent, Paříž, Lucemburk, Hamburk, Lisabon, Madrid a Barcelona) připravila „španělský“ projekt Láska. Mezi nebem a peklem, motto, jež má připomínat španělské (a jistě i katalánské…) proměny lásky -  vášně, kontrasty, smutky, temnoty i naděje. Chtěla propojit dva zdánlivě samostatné světy – rané baroko a flamenco. Toho dosáhla zásadním vkladem dvou mužů – Pierra Pitzla, šéfa flexibilního souboru Private Musicke, a Antonia El Pipy, jenž do projektu přivedl formaci Compañia de Flamenco, což jsou tři zpěvačky a dva kytaristé, kterému vévodí Juan José Alba, jenž hrál v sólech na španělskou kytaru tak virtuózně a vášnivě, že jsem něco takového od doby Paco del Lucíi neslyšel.

Paní Kožená o písních, které vybrala, napsala: „Jako kdyby Španělé chtěli milovat a zároveň trpět. Nekonečný proud emoce, nebe a peklo, bez vlažného přechodu. Je fantastické, jak Španělé prožívají své city. Jsou-li šťastní, jsou šťastní až nesnesitelně, ale stejně prožívají, když trpí, nebo se trápí… To samé cítím ve flamenku: výbuchy radosti a štěstí proti absolutnímu temnu.“  Mantinely emocí naznačují dvě citace  z písní: „Nechej mě umřít bez naděje, neboť nic není stálé krom mých trápení“ -  „Takovou přehršel krásy nasbírala láska touze, až se touha podvolila, odhodila pochybnosti.“…  Její vizi totálního výrazu jí pomohl choreografií, tancem a spoluprací nad podobou projektu naplnit El Pipa, pokračovatel jednoho z nejslavnějších flamenkových rodů Španělska. Nejsem znalcem flamenca, dokonce jsem se k němu dosud stavěl spíše rezervovaně, ale pozorovat jeho „toreadorské“ i  milostné taneční sekvence v improvizované hudbě Juana José Alby (Inquietudes, A Voces, Bailaor), závěrečnou virtuózní smršť Tanta copia de hermosura bylo nevyjádřitelným zážitkem. Přestože bylo vše detailně připraveno (příchody a odchody s bleskovou změnou oblečení, pohyb nohou na pódiu), každý pohyb rukou měl svůj význam, působilo to přirozeně a atakovalo to téměř všechny smysly diváka. V české pěvkyni probudil novou část jejího těla a duše a v pas de deux dovětku a ve flamenkové tečce jakoby splynuli v jedno tělo a jednu duši. (Proto metaforický titulek mojí reflexe.) Jeho choreografické nápady byly okouzlující.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Nejvíc mě asi dostala pěvecky i vizuálně sugestivní taneční kreace v Lullyho Sé que me muero de amor z Lullyho Měšťáka šlechticem, Qué dulçemente suena José Marína, Aquella sierra nevada téhož skladatele, Sosieguen, sosieguen Sebastiána Duróna a anonymní Tanta copia de hermosura. Přestože zpívala Magdalena Kožená spíše v sopránové poloze, byla ve všech myslitelných parametrech bezchybná!

Co se týká barokní hudby, většinou vznikla na Iberském poloostrově, ale i přes domácí melodické, nástrojové i harmonické prvky, nelze popřít různě silný vliv italské hudby. Týkal se  jak José Marína, Juana Hidalga de Polanca či Sebastiána Duróna, tak i ukázky z  Lullyho.  Private Musicke hráli v Praze opět skvěle. Pět hudebníků, přičemž každý by mohl být ve svém nástroji sólistou. Přece jen však musím speciálně ocenit virtuózní hru Manuela Vilase Rodrigueze na španělskou harfu.

Koncert řadím mezi nejsilnější hudební události tohoto roku v Praze a smířil mě s flamenkem. Přesto ve mně vzbudil myšlenku, které se nemohu zbavit: jak vzrušující by mohl být film špičkového režiséra s hudbou a umělci tohoto projektu v příhodných exteriérech a interiérech! Coda: Koncert byl den poté v donátorském večeru opakován ve prospěch Nadačního fondu Magdaleny Kožené.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.