Mág houslí i violy Julian Rachlinfoto: © Pražské jaro – Ivan Malý
Východoevropská diaspora židovského národa je dávno velkým zdrojem talentů a výrazných tvůrčích osobností. V posledních desetiletích 20. století přes nezadržitelně korodující obruče sovětského impéria pronikaly z tohoto prostředí stále větší pramínky svobodomyslných lidí. V okolním světě se pak tito lidé stávali vítaným a váženým přínosem kulturního života. Podobný osud měla i rodina čtyřletého Juliana Rachlina (1974), která emigrovala z litevského Vilniusu a usídlila se ve Vídni. Tam pedagogicky působil vynikající představitel sovětské houslové školy Boris Kušnir. U něj Julian Rachlin studoval a již v devíti letech byl přijat do jeho třídy na Konservatorium Wien. Zde začala jeho kariéra „zázračného dítěte“. Jako čtrnáctiletý zvítězil v soutěži Eurovize, na pozvání L. Maazela a Orchestre National de France se představil v Berlíně, a vzápětí zahrál jako nejmladší sólista v historii Vídeňské filharmonie. Od této chvíle věhlas a záře jeho výjimečného talentu jen stoupá. Rachlinova činnost sólisty, komorního hráče i organizátora hudebních aktivit je obdivuhodně rozsáhlá. Mistrně ovládá jak housle, tak violu. Technická dokonalost interpretů obecně, natož těch vrcholných, se neustále zvyšuje. Co bylo ještě před čtyřiceti lety obdivovanou výjimkou, je nyní běžným předpokladem existence. Perfektně vycvičených houslistů je na světě stále více a ve své dokonalosti jsou často téměř nerozlišitelní. Pouhá virtuózní ekvilibristika zmlsané publikum již neoslní tak jako dříve. Proto se mnozí snaží zaujmout nějakou „přidanou hodnotou“, někdy i za cenu šoku či grotesky. Ti z nejvyvolenějších talentů toto nikdy nepotřebují. Okamžitě zaujmou a vyniknou hloubkou a působivostí svého sdělení. Jeho síla a dokonalost je zcela nezávislá na stupni technické obtížnosti, kterou již prostě nerozlišují. Kategorie obtížnosti pro ně existuje jen v řešení zřetelnosti předávané hudební myšlenky. K těmto vzácným umělcům patří i Julian Rachlin. Pokud bych přiřkl většině známých současných hvězd houslového nebe svítivost 100 W, tak Julian Rachlin oslňuje září dvousetwattového halogenu. 16. května na festivalu Pražské jaro svým uměním oslnil zaplněnou Dvořákovu síň Rudolfina natolik, že viditelnost dalších tím může být i načas snížena. Recitál zahájila „Klavírní sonáta s doprovodem houslí“, jak se v originále nazývá Mozartova Sonáta A dur KV 526 . Zde okamžitě vyniklo vše výše zmíněné. Ve zdánlivé jednoduchosti tohoto třívětého díla se vždy prozradí míra hudební citlivosti každého interpreta. Rachlinovi v každé molekule houslí jako by ožívala duše Mozartova génia. Místa jindy zašedlá se zatřpytila v nejjemnějších nuancích a nevyumělkovaných finesách. Zmiňuji alespoň úžasné non vibrato v úvodu Andante... Zdaleka ne každý skvělý pianista je také vynikajícím komorním hráčem. Itamar Golan (1970) je bezesporu obojím. Též přišel z Vilniusu, a jeho umělecký vývoj je podobný Rachlinovu. Oba umělci se dokonale doplňují a trvale spolupracují. Violová Sonáta Es dur op. 120 č. 2 Johannese Brahmse je autorskou úpravou původně klarinetové sonáty, jejíž part Brahms navíc obohatil o dvojhmaty a akordy. Je jedním z nejvýznamnějších děl violového repertoáru a celý opus obsahem i náročností se jistě vyrovná sonátám houslovým. Rachlin je nejskvělejším violistou, jakého jsem kdy slyšel. Nástroj je pro něj zcela bezbariérový a ovládá jej se stejně lehkou bravurou jako housle. Tři věty sonáty byly úžasným dialogem obou nástrojů (Andante con moto! ) naplněných zpěvem, něhou, vůlí i mužností. Hra obou umělců je učebnicí komorního frázování a artikulace. Po přestávce zazněla Sonáta pro housle a klavír č. 2 , kterou Krzysztof Penderecki napsal roku 1999 pro A.-S. Mutter. Pětivěté dílo monumentálních rozměrů je plné tvůrčí fantazie a překypuje náladami a nápady využívajícími všechny technické a zvukové možnosti houslí i smyčce, které však nejsou samoúčelné a přesně vystihují zamýšlený obraz. V odlišnosti od starších skladeb autora dílo sice zachovává typickou originalitu jeho hudební dikce, ale jeho struktura je překvapivě tonální a téměř „klasicky“ srozumitelná. Virtuózní kadence před závěrem Allegra 4. věty je šperkem sama o sobě. Na závěr koncertu sršely jiskry a pukala dívčí srdce z tónů Saint-Saënsova Ronda Capricciosa, jímž s hravou lehkostí odměnil Julian Rachlin nadšené a v ovacích stojící publikum.
